Noc Svátku Zářící hvězdy někde na Zemi

Kouzelník mráz ozdobí okna domů,
když Měsíc pluje po nebeské báni
a vítr nese vločky ztichlou alejí.
V hromadě listí u paty stromu
housenka sní o jarním tání,
že bude motýlem, jistě má naději.

Chaloupky na strání peřina kryje,
krajinu šedou čistota zbělila,
teď vánoční čas pomalu mizí.
Když dotek lásky všednost pak smyje
tak, že vzpomínka na ni jen zbyla,
pak verše o ní zdají se cizí.

Človíček malý v postýlce leží,
vyklouzla slza z pod černých řas
a vůně cukroví pokojem vane.
Rodiče jeho uslyší ztěží,
že z pramene života volá je hlas.
Jen malým světýlkem jejich duch plane.

Domácí skřítek na okně posbírá
měsíční vlákna a třpytky hvězdiček,
pro krásný sen utká z nich krajkoví.
Za těžkých chvil děťátko podpírá,
s úsměvem utře slzy mu z pod víček.
O jejich přátelství nikdo se nedoví.

Záplava Světla dolů se snáší,
tvorové v údivu zatají dech,
pak rudé růže v stvoření padají.
Na lidské duše zvolna se práší,
zítra je čeká za hmotným spěch.
Nemnozí cestou vzhůru se vydají.

A opilé hlasy do noci zpívají:

„Tichá noc, svatá noc…“