o nestrádání...

dívám se z hory
na věčný klid krajinářské malby
kde mládí zpěv neskončí pod stromy
kterým listí neopadá
a kdesi v údolí
klouže maják sanitky
pulzující konejšivým rytmem cvrčka

jako by to viděl jestřáb
oproštěn od protivných detailů
netruchlím
netuhnou mi klouby
nejsem osamělý
netrápí mě nevolnost
z toho že jsem zabil
odsouzený k tomu
abych zabil znovu
nic se mě nedotýká
nesvěřuji se s tím
co si v nitru provádí
smrt s líbezností
jsem ten kdo přelétá
v téhle samotě co rezonuje
jako srdce zvonu
nad tím vším
a dívám se dolů

není to komu říct
a přesto je důležité
mít to v hlavě srovnané
co je to realita
a jaké to je když jí uniknete

jak oživit mrtvolný klid
nejhlubšího půvabu
že před tím i teď
je to občas k nesnesení krásné