Když se štěstí unaví

Předsedkyně Strany obecného blaha (SOB) právě přemýšlela o tom, že kdyby měla u sebe pistoli, tak vystřelí do vzduchu, aby se všichni členové volebního štábu probrali. Anebo je zastřelím všechny, pomyslela si. A pak sebe. Ale jenom odevzdaně pokrčila rameny. Člověk si nemůže moc vybírat, musí pracovat s tím, co má.
„Jak jsme na tom s vylepováním předvolebních plakátů, Michale?“
Michal, benjamínek štábu, který zvolna upadal do klimbajícího snění, se rychle probral a vyhrkl:
„Je to nekonečná dřina. Na jedné straně ulice vylepím naše volební hesla, a když se vrátím, už je to přelepený od konkurence. Naposledy tam jakási politická strana s názvem Call centrum vlípla ceduli, že hledá nové kolegy. To mě řekněte, paní předsedkyně, co je tohle za volební slib?“
Paní předsedkyně rychle zaplašila svoji představu ostře nabité zbraně, přešla k Michalovi a pohladila ho po hlavě.
„To není politická strana, Michálku, to je telefonní marketing, který hledá lidi, co budou telefonovat nám všem, až se z toho všichni zblázníme.“
Slova se chopil další člen volebního štábu, rotný ve výslužbě Kristián.
„Ale v podstatě má Miško pravdu, nejhorší jsou ti dva nenasytní molochové. První všude vylepuje, že vyhlašuje válku všemu možnýmu, levné práci, daním, a tak podobně. Druhý zase všem slibuje rajskou zahradu s veškerým servisem, což má prý přijít TEĎ NEBO NIKDY.“
Náhle od stolu vyskočil profesor Čáp, který zvláště politický subjekt s heslem „Teď nebo nikdy“ nenáviděl upřímně a z celého srdce. Když se ho kdysi ptali proč, jen cosi mumlal o hnízdě.
S divokým pohledem starozákonního proroka vykřikl: „ONI? NIKDY!“ Pak se chopil sklenice stojící před ním na stole a zhluboka se napil. Trochu ho to uklidnilo. Tradovalo se, že ta čirá tekutina v profesorově sklenici, kterou má vždy před sebou, nebývá jen voda. „Všichni nabízí hory doly a skutek utek,“ povzdechl si. „ Já to vím, vy to víte, voliči to ví, ONI ví, že my to víme, ale cirkus jede dál.“
„Máte pravdu, pane profesore,“ vložila se do situace předsedkyně, „jenomže my jsme slíbili do každé rodiny vodotrysk a sedm litrů podmáslí, což bude něco stát a oni si zatím slibují věci, které nestojí vůbec nic. Proč mně někdo z vás taky neporadil nějaký heslo, který nic nestojí?“
Členové volebního týmu zaraženě mlčeli. Jen místopředsedovi se na tváři objevil nesmělý úsměv.
„Alenko, už při zakládání naší strany jsme si řekli, že nebudeme dávat prázdné sliby. Proto slibujeme konkrétní věci, kterým můžeme dostát.“
„Když už jsme u toho, čemu můžeme a nemůžeme dostát,“ vstoupil do debaty pokladník strany Jirsa, „máte představu, kolik je v republice rodin?“
To byla otázka přímo na tělo učiteli matematiky Mrázkovi, který přistoupil k tabuli v čele místnosti. Chopil se křídy a začal:
„Žáci…, pardon, kolegové, v našem státě máme přibližně osm milionů oprávněných voličů. Když vezmeme standartní rodinu o třech až čtyřech členech, tak…“ Rotný ve výslužbě Kristián ho přerušil s veselým úšklebkem ve tváři. „Ale máme taky rodiny, kde je těch členů patnáct a tak, to by trochu snížilo náklady.“
Tato slova vyvolala všeobecné veselí téměř u všech členů volebního týmu. Jen studentka Ina Zumánková se tvářila velmi rozzlobeně, když vykřikla: „Ale to je fašismus, nacismus, rasismus a xena.“
„Xena?“ zeptala se překvapeně předsedkyně a pomyslela si, že tu bláznivou holku měla už dávno vyrazit. Ale když ona ta nána stále někam posílá různá hlášení, tak nechtěla nic riskovat. Ještě by její stranu zakázali.
Mezitím se opět probudil Michal, na kterého slovo Xena zapůsobilo. Vstal a zvolal: „Xena - princezna bojovnice!“
Paní předsedkyně ho znovu pohladila po hlavě. „Ne, Michale, Inuška má asi na mysli xenofobii.
Slova se opět ujal učitel Mrázek. „Tak teď zase chvíli vážně, kolegové. Když osm milionů podělíme průměrem, tedy třemi a půl, tak máme zhruba dva miliony tři sta tisíc rodin. Jestliže nám litr podmáslí prodá výrobce podle naší předběžné domluvy za sedm korun, tak jaký bude, žáci, výsledek?“
„Asi tak šestnáct milónů korun,“ vydechl pokladník Jirsa a šel si vzít prášek na nervy. Pak temně dodal: „To je jen za jeden litr podmáslí. A to tam nemáme ty vodotrysky, který prodává tady Dungův strejda na tržnici po dvě stě korunách za kus.“ Jirsa vzal do ruky kalkulačku, provedl výpočet, oznámil výsledek a šel si pro další prášek.
To byla výzva pro posledního člena volebního štábu Nguyena Tan Dunga. „Ale můj strejda už s tím počítá, když si přečetl naše volební hesla, tak je objednal až z Japonska od Jakuzy.“
„To nemáte ve Vietnamu vlastní vodotrysky?“ zeptal se Mrázek
Dung posmutněl. „Byla to velká objednávka, a strejda má kontakty všude.“
„A jak věděl, kolik jich má objednat?“
„Umí počítat, prodává v tržnici.“
„Bude muset objednávku zrušit, kde bysme vzali dalších čtyři sta padesát miliónů?“ trval na svém pokladník.
„To je pravda,“ podpořil pokladníka profesor Čáp, „kdybychom měli čtyři sta padesát miliónů, tak se nepotřebujeme cpát do nějakých voleb a mohli bychom si všichni postavit hnízda, a to bez jakýchkoliv podvodných dotací.“ Profesor se významně rozhlédl po členech štábu, aby se ujistil, že pochopili jeho skrytou narážku. Z potutelných úsměvů naznal, že ano a spokojeně se posadil.
„Vodotrysky nebudou,“ rozhodla předsedkyně, „ a podmáslí bude jen jeden litr, už tak to vyčerpá náš rozpočet skoro na nulu. Mimochodem, který blbec tyto sliby vymyslel a proč to někdo nespočítal dopředu?“ Pak si ovšem uvědomila, že podmáslí i vodotrysky byl její nápad a na předsedkyni padly těžké chmury.
„Navrhuji přestávku,“ pravil unaveně místopředseda.
Po další hodině se štáb Strany všeobecné blaženosti opět sešel k rokování. Na několika členech volebního týmu bylo ale znát, že přestávku využili k jiným aktivitám, než bylo usilovné přemýšlení. Mrázek omylem zakopl o tabuli, která se zřítila k zemi, což značně rozveselilo rotného Kristiána, který začal vyprávět historky ze svého služebního poměru v Československé lidové armádě, kde působil jako velitel kuchyně. Ostatní se přidávali se svými příběhy, jen Ina Zumánková tiše sepisovala další své hlášení kdovíkam. Předsedkyně ponechávala volné zábavě prostor. Co jiného také zbývalo. Nakonec jí však došla trpělivost, kterou v této chvíli označila v duchu za andělskou, a udeřila do stolu.
„Dost bylo zábavy, kolegové, budeme se zase věnovat práci. Musíme učinit nějaký zásadní průlom.“
„Co kdybychom šli s někým do koalice,“ navrhl Michal, čímž si od předsedkyně vysloužil nečekaně obdivný pohled. Toho kluka jsem podcenila, pomyslela si, vypadá jako intelektuálně opatrný, ale tohle není vůbec špatný nápad.
Slova se chopil profesor Čáp: „Byla by jedna možnost…“ Vzápětí vyslovil název strany, která by podle jeho názoru mohla být koaličním partnerem. Kolem stolu zavládlo zaražené mlčení.
„Ale ti jdou vždycky jen s vítězem,“ ozval se trochu rozpačitě místopředseda.
„Však se jim také říká Naše malé poběhlice,“ přisolil si Mrázek.
„Něco vám musím říct o tom jejich předsedovi“, připojil se Kristián. „Mám to z první ruky. U nás na vesnici je jistá Anička Housková. Je to věrná volička Našich malých poběhlic.“
„Bude to dlouhé?“ zeptala se unaveně předsedkyně.
„Trochu ano, ale stojí to za to.“
Ostatní členové volebního štábu už neměli náladu na nějaké zásadní rozhodování, a tak jeden přes druhého Kristiána povzbuzovali, ať vypráví. Ten se s chutí pustil do díla.
„Tak, jak jsem říkal, Anička Housková je volí pokaždé, ale jinak je to fajn ženská, vdova, všichni ji máme na vesnici rádi. Stalo se, že jí zemřel její pes. Velmi smutné, dotklo se to nás všech. Anička se chtěla o svůj smutek podělit i s předsedou oné strany, s tím panákem, který se staví do role velkého lidumila. Snad si myslela, že když je jejich věrnou voličkou, dostane se jí trochu útěchy i odjinud než od sousedů. A napsala tomu dobrákovi, že je smutná, protože jí umřel její pejsek. Ten trouba ji odpověděl. Aničku informoval, že psi neumírají, ale chcípají. To bylo všechno, co jí sdělil. Měli jsme na něho takový vztek, že jsme se za ním chtěli vypravit osobně…“
„A jak to dopadlo? přerušila netrpělivě Kristiána předsedkyně, kterou vyprávění také zaujalo.
„O všem se dozvěděl její brácha Alois, který sedlačí ve vedlejší vesnici. Řekl nám, ať nikam nejezdíme, že jde o rodinnou záležitost a že se za tím pacholkem vypraví sám. Dojel k tomu jejich honosnému baráku ve městě a hned nakráčel do kanceláře. Vlastně jen do takové předkanceláře, kde už sedělo několik lidí. Zastavila ho sekretářka. A co si prý přeje. Řekl, že by si rád pohovořil s panem předsedou. V jaké záležitosti, chtěla vědět sekretářka. Ve velmi důležité, odpověděl Alois. Sekretářka na to, že mu domluví schůzku, protože nyní je pan předseda zaneprázdněn. Alois oznámil, že jim to tam přeskládá cihlu po cihle. Potom hlasitě zaklel, až slečna uskočila. Tím se Aloisovi uvolnila cesta. Vstoupil do předsedovy kanceláře a tiše za sebou zavřel dveře. Další průběh události vyprávěli lidi, co tam seděli a čekali, až si na ně pan předseda udělá čas.
Za nějakou chvíli se dveře prudce rozlítly a z nich sprintoval pan předseda s Aloisem v těsném závěsu. Proběhli chodbou a vyrazili směrem k náměstí. Zhruba po dvaceti minutách se předseda vrátil, tvářičky měl krásně červené, jako by ho někdo pořádně propleskl. Vlastní exekuci ovšem nikdo neviděl. Předseda se zamknul v kanceláři a vyšel z ní až druhý den v podvečer. No a to je všechno.“
„Vidíte, a to jsou ty úskalí, kterým musíme, my politici, čelit“, shrnul příběh místopředseda.
„Je to rizikové povolání,“ dodal Mrázek
„Nikdo nám ani nepoděkuje,“ připojil se Kristián.
„Pro dnešek končíme“, rozhodla předsedkyně. „Stejně si myslím, že jsme v troubě. Nedostanem ani ty tři procenta, aby se nám aspoň vrátily prachy, co jsme do toho vrazili. Kdybych bývala věděla, jak jste neuvěřitelně neschopní, tak vám hned na začátku řeknu, ať si políbíte Brusel a jela bych na zájezd kolem světa. Teď můžu jet akorát tak do Bruselu.“
Všichni zúčastnění pochopili, že paní předsedkyně nehodlá cestovat do spřátelené části kontinentu. Brusel je krycí slovo pro něco zcela jiného.

Po následujících třech hektických týdnech skočila etapa podkuřování voličům a nastaly dva dlouho očekávané dny.
Byly oznámeny konečné výsledky.
Strana obecného blaha (SOB)částečně splnila svůj slib a tak několik dní před volbami postupně obdržely všechny rodiny v republice svůj litr podmáslí. Byla to tak sofistikovaná akce, že se zapsala současně do dějin kybernetiky, organizačního řízení a systému doručování.
SOB získala 67,5 procenta hlasů, čímž se stala absolutním vítězem voleb. O vítězství se zasloužil především benjamínek Michal, který v už téměř beznadějné situaci přišel s geniálním nápadem, aby na jednu část obalu podmáslí byla vytištěna omluva za nedodané vodotrysky (ovšem s příslibem pozdějšího dodání, včetně zbývajících šesti litrů mléčného produktu). Na další díl obalu připojil dva zásadní sliby: Všechny léky zadarmo, a - benzín zlevníme na polovinu. Zbývající části obalu nesly mohutné volební číslo strany a zbrusu nový stranický symbol – vzpínajícího se soba, což mělo evokovat zkratku jejich názvu. Vše vyvedeno v národních barvách. S výjimkou toho soba. Samozřejmě.
A to byl prosím Michal podezírán, že je intelektuálně opatrný.
O měsíc později zvedl místopředseda Strany pro všeobecné blaho zvonící telefon. Chvíli naslouchal hlasu na druhé straně. Pak se uvedl do mírného předklonu a zahlaholil:
„Jistě, Alenko…, ehm chci říct, jistě paní ministerská předsedkyně!“