Samoto! Samoto!

Začínají mne již dusit
doma věcí hromady.
Asi měl bych někdy zkusit,
otočit se k nim zády
a nalehko jen vykročit.
Ty řetězy povinností,
jež se na nás denně valí,
ubíjejí v nás radosti,
touhy naše už smazaly.
Lze snad z řady vybočit?

Nemám vůbec nedostatku,
hladu, žízně, utrpení…
Pod náporem hmotných statků,
kterých kolem je vábení…
I já někdy kolísaje…
Zvládnout hmotu není snadné,
mám-li v sobě pro ni sklon.
Jednou jistě vlákno spadne,
objeví se čistší tón,
kterým duše pak zahraje.

Vytrácí se lehkost z žití,
vlečeme se v prachu měst.
„Co mám dělat? Není zbytí!“
„Mou hvězdou se nechat vést?“
„Toť nesnadné v tuhé hmotě!“
Kdybych měl dnes býti mnichem,
narodím se v jiném kraji…
a tam obklopen byv tichem,
počítal jen lístky v čaji,
nevěda nic o životě.

Žije život v Slezské zemi
na pokraji blahobytu
zjišťuji, že lehké není,
v době kouzel megabytů,
uchýlit se do samoty.
Za sebou života mám půl…
Co teď ovšem dělat mohu?
Když dnes má poutnická hůl
dávno ztracena je v rohu
a prach sedá mi na boty?