ze zimy umni...

rostliny vyčnívají
z čerstvých závějí
rozpukané papírové lusky
trny a bělavé chuchvalce
na koncích lat
některé ohnuté
vrcholky pohřbené
ve sněhu
jako by je sežehl mráz
propletené šlahouny
vypadají jako kostry
zkamenělý hřbitov
vyhynulých druhů
křehkých organismů
původně živých
jako by nikdy nebyly
tou kvetoucí zelení
kterou opravdu bývaly
 
pokud někdo nezažil léto
nejspíš dojde k závěru
že se dívá na naleziště kostí
ovšem taková představa světa
vychází z pouhého pomýlení
 
nestarej se
jestli ti někdo bude něco mít za zlé
jakou zanecháš stopu výčitek
hořkosti a smutku
největší pravděpodobně v sobě
stačí se vytrhnout
z toho chladného kruhu
takže
až za tisíce let někdo odkryje
tuhle vrstvu země a kostí
ty nebudeš mezi nimi
zůstaneš tajemstvím
o jehož existenci
nemá nikdo tušení
 
a někde úplně jinde
ve slepém říčním rameni
nebo v ledové trhlině
se objeví artefakty
které ještě nejsou vytvořené
protože teprve vytvořené budou
v tom smyslu
že vždycky existovaly
v živém dřevu
v podzemní žíle
ve hvězdách
i temné hmotě vesmíru
 
bylo časně zrána
ptáci si vyměňovali švitořivé pozdravy
i hvízdavá varování
 
bylo časně a tráva
na níž jsem ležel
byla dofialova
 
kapky na stromech zmrzly
proměnily se v ledové tobolky
ve kterých se lámaly
sluneční paprsky
a v té trávě pode mnou
vyrostly houbičky

je to zvláštní
jak tohle dokázaly
v takové zimě
vyrůst jen tak z ničeho
do takové krásy