John Hardness a kouzelný Hery (1/2)

John Hardness a kouzelný Hery

Střílel do všech stran jako pominutý a snažil se odrazit útok zákeřných mechaniodů, ohrožujících celé jeho město. Nalevo od něj se k zemi řítil kdysi tolik pyšný mrakodrap, ale toho si nevšímal. Znovu podržel spoušť a poslal tak několik dalších robo monster k zemi. Sesypaly se na hromadu jako pouhý šrot.
„A máte to, vy plechoví sráči!“ křikl na ně a škodolibě se zasmál. Nad sebou však uslyšel rozhodně nepřívětivý zvuk. Obří robotický kolos zpracovával další výškovou budovu. Vzápětí si všiml, že z trosek domu cosi vypadlo. Zprvu se to jevilo jako nepatrná, černá tečka. I přes zakalený zrak krví a potem však brzy pochopil, že se jedná malé dítě. Obě ruce a nohy natažené, pištivý křik. Věděl, že musí zasáhnout. Sledoval pozorně padající tělo a potom, během zlomku vteřiny, ji už pevně držel v náruči. Děvčátko plakalo, což znamenalo nepochybný projev života. Postavil ji na nohy a poslal schovat do nejbližšího úkrytu. Na tuhle práci potřeboval obě ruce.
Vytasil své dvě osmihlavňové kulometobrokovnice a začal střílet. S otevřenými náručími se proti němu rozběhly mechozombie. Stovky krvelačných bestií lačnících po mozcích lidí z celého města. Krev cákala, tkáně se trhali a řev tu byl hlasitější než na zápase Realu a Barcelony.
Když byl šmitec s mechozimbiemi, zjevil se před ním obří robopavouk. Jenže došly mu náboje do všech zbraní. Snažil se robopavouka ubít pěstmi a dokonce mu dokázal utrhnout dvě nohy, ale nestačilo to.
Ten muž zemřel.
„Je po něm,“ řekla Tracy, „taková škoda.“
„To máš teda recht,“ souhlasil Steve, „tenhle týpek vypadal dost nadějně.“
„Ano Steve, dostal se až k robopavoukovi. To se povede jen málokomu.“
„Nojo, ale vyplítval si náboje a proti pavoukovi už neměl žádnou šanci. Ale řeknu ti, jít na něj jen pěstmi, to chce kuráž.“
Oba moderátoři se zasmáli a Steve dodal:
„Tak pošlete tam dalšího! Tohle je show ‚Hledáme superhrdinu‘ a vy sledujete kanál Megaviewers. Zůstaňte s námi.“

John s sebou trhnul a vzbudil se s pocitem, že ho zabil velký pavouk. Že ho ten parchant postříkal biolitem. Pomsta za ostatní pavouky. Potom si vzpomněl na bláznivý sen, který se mu zdál a na nedávnou událost, kdy spolu s Gregem chytali zvrhlého městského superhrdinu a cestu jim zkřížila obří osminohá nestvůra.
Potom ucítil líbivou vůni a rozhodl se ji následovat. Dostal se až do kuchyně, kde rozluštil původce vůní. Byla to čerstvě uvařená káva a vajíčka se slaninou, které mu udělala nejkrásnější bytost na světě, jeho Emily.
„Ahoj zlato,“ pozdravil ji.
„Ahoj brouku,“ odpověděla vrnivě Emily. „Zase se ti zdálo, že zachraňuješ svět?“
„Jo, tentokrát to byl jenom sen.“
Políbil svou Emily a nasnídali se. Žilo se jim spolu krásně. John už moc nepil a jejich vztah byl čím dál pevnější. Přispěla k tomu i situace v Hellnice, kde se za poslední tři měsíce nestal žádný významnější zločin. Chlapi na stanici se už nudili a

tak si z nouze našli jinou zábavu. Hráli karty, na stanici probíhala šermířská liga, založil se filmový fanklub, kurz tance u tyče nebo gospelový pěvecký sbor. Bylo to zvláštní. Svět bez kriminality. Lidé to přičítali Johnově práci a měli ho za hrdinu. Hellnice dostalo pověst nejbezpečnějšího města na světě. To neušlo starostovi vedlejšího Holykrapu, které je zhmotněním opravdového velkoměsta s miliony obyvatel a bohužel i ohromnou kriminalitou. Jeho starosta Body Mekcnap se rozhodl přijet na návštěvu a školení ohledně vymýcení zločinu právě od Johna Hardnesse.
„Jsi nadšený, že budeš školit samotného starostu Holykrapu?“
„Jako bys mě neznala. Radši bych pil minerálku než se věnovat nějakým bafuňářům.“
„No ta minerálka zas tak špatný nápad není,“ mrkla na něj.
„Zlato, vždyť už moc nepiju. Maximálně pár piv týdně.“
„Jo, já nic neříkám, jen bys mohl žít ještě zdravěji.“
Představa, že byl žil ještě zdravěji, Johna děsila. Svůj styl života měl rád a nechtěl ho měnit. Tlustej není a pořád uběhne dvanáct kilometrů pod tři dny. Představoval si, jak jí jen zeleninu, ovoce a maso je pro něj už jen nejasnou vzpomínkou.
„Johne, si v pořádku?“ ptala se ho starostlivě Emily. „Vypadáš vyděšeně.“
„Ne v pohodě.“
„Ok. Jak se má Greg? Dlouho se nestavil na kafe.“
„Greg si našel holku.“
Emily okamžitě leknutím upustila naběračku, až s ohromným rámusem dopadla na zem a pocákala podlahu právě vařenou polévkou.
„Cože?“
„Jo, taky jsem byl překvapenej. Když mi to řekl, omylem jsem čtyřikrát vystřelil na sousedovic hafana. Ale netrefil jsem ho. Ten hajzl utekl.“
„To je skvělý! Mám hroznou radost. Ale…co je ta ženská zač? Je to ženská, že jo?“
„Pod sukni jsem jí nekoukal, ale jo, už to tak bude. Greg si našel opravdovou holku a musím říct, že když mi ukázal její fotku, tak jsem znovu omylem vystřelil po tom psovi. Ale neboj, příště už ho dostanu.“

Greg byl nadšený. Aby ne, konečně má holku. A jakou panečku! O takové krásce se mu ani nesnilo. Ne, že by to bylo to nejdůležitější, ale rovné dlouhé nohy, pevná prdelka, ploché bříško, pevná krásně tvarované trojky prsa a tvář, do které se Greg zamiloval na první pohled. A jak byla šikovná! Ohebná, vášnivá a plná fantazie. Ale to opravdu pro Grega nebylo to hlavní. Lara ho totiž měla ráda a to pro něj znamenalo nejvíc. Byla milá, hodná a uměla dost dobře vařit. Guláše, steaky, uměla i péct, a její pokrmy Grega uváděly do extáze. Ale to nebylo to nejdůležitější. Hlavním se pro Grega stal fakt, že Lara je skutečná a nikoliv jen vysněná dívka, kterých měl nepočítaně.
Potkal jí úplně náhodou, když si spletl mužské toalety s ženskými a dobýval se do její kabinky. Občas se mu to stávalo a vždy to byla strašná ostuda. Ze záchodků rychle utekl, ale druhý den ji potkal znovu, tentokrát v trafice. A Lara na něj nenadávala a ani se nezlobila. Naopak ho pozvala na večeři, což přišlo Gregovi zvláštní a nečekané, ale řídil se tím, že darovanému kuřeti se na prdel nekoukej. Nebo tak nějak je to přísloví.
Večeře byla úžasná, po ní si Grega odvedla domů, kde se s ním několikrát vášnivě pomilovala a celé ty tři minuty mu vyznávala lásku a tvrdila, že nikdy nikoho tak vroucně nemilovala. Gregovi to přišlo zvláštní a nečekané, ale řídil se tím, že po orgasmu chce dlouhý spánek.

2.

Holykrap byl od Hellnice vzdálený sice jen dvacet kilometrů, ale jeho starosta Body Mekcnap se rozhodl přiletět velkým letadlem, protože je to prostě cool. Ze stejných důvodů byl zapřísáhlím veganem, který jí velké krvavé steaky, kouřil doutníky, ačkoliv se pral za práva nekuřáků, v létě nosil kožichy a v zimě trička, po Holykrapu jezdil výhradně na koloběžce a randil jenom s herečkami z filmů pro dospělé. Body Mekcnap byl prostě cool, což se rýmovalo se slovem vůl a to není náhoda.
„Ježiš, to je kretén,“ prohodil John, když starosta vystoupil z letadla.
„Pššššt, uslyší tě,“ upozornil ho Greg.
„Sím tě, hovno slyší. Ve svém osmipatrovém sídle uprostřed Holykrapských slumů poslouchal hudbu s hlavou přilepenou na obří repráky. Však víš...“
„..jo, je to cool. Co poslouchal?“
„Synth dark dechovku. Hlavně The Hublybubly boys.“
„Ti nehrají Synth dark dechovku. To je spíš brutal speed pop dechovka se špetkou crazy jazzu.“
„Nesouhlasím. Možná tam je trocha speedu, ale spíš bych je popsal jako synth dark techno vegetarian post-dechovku.“
„Necháme toho. Už je skoro u nás. Měli bychom ho pozdravit.“
Mecknap se zastavil u nich a vřele se usmál. Nedávno si nechal vyoperovat všechny zuby a nahradil je nerezovými. Bylo to prý – však víte.
„Dobrý den,“ řekl Greg.
„Musíš víc nahlas, neslyší tě,“ pobídl ho John.
„Dobrý den!!!“ zařval Greg.
„To je zas moc.“
„Dobrý den!!“
„Furt hodně.“
„Dobrý den.“
„Víc.“
„Dobrý den!“
„Míň.“
„Já už na to seru!“ rozčílil se Greg.
„Na co serete?“ zeptal se překvapený Mecknap.
„Na nic, vůbec na nic,“ zamluvil to Greg a hned se ptal: „Jaká byla cesta?“
„Děkuju za optání. Velmi příjemná. Snědl jsem šest hamburgerů a pomiloval se s pěti milenkami a spal osm hodin. Co víc si přát?“
„To jste stihl za pět minut letu z Holykrapu?“ divil se John.
„Vzali jsme to přes Tokio.“
Scházeli společně ze schodů přistavěných k letadlu a Mecknap si zapálil doutník.
„Budete chtít odvézt do hotelu, pane starosto?“ zeptal se zdvořile Greg.
„Ne, radši bych viděl vaší policejní stanici. Jsem na ní dost natěšenej.“
Čekala na ně limuzína s obrázky nahotinek a několik dalších vozů s policisty. Čekal tu i starosta Hellnice, který se už blížil k Mekcnapovi, aby mu potřásl rukou.
Najednou se však něco změnilo. Bílá limuzína s lechtivými obrázky zmizela. Ne, že by odjela, prostě byla fuč. Policisté kolem aut nevěděli kam jít, kde hledat, jak zakročit a co dělat. Během vteřiny zmizeli i oni a ostatní přistavené vozy. Starosta Hellnice ještě pořád šel k Mekcnapovi a už mu chyběli k podání ruky tak dva kroky, když najednou taky zmizel. Nevypařil se. Nenastal žádný záblesk či jev, který by zmizení doprovázel. Starosta zmizel zničehonic ve zlomku vteřiny.
„Tak to je divný,“ dostal ze sebe zaražený Mekcnap.
John s Gregem hleděli do míst, kde ještě před chvilkou stála auta, a nevěděli, co si počít. Z několikavteřinového časového vakua, kdy se nikdo téměř ani nehnul, je vzbudil podivný úkaz. Z protější ulice se k nim cosi blížilo. To něco letělo asi deset metrů nad zemí. Když se to přiblížilo dřív, John nevěděl, zda se dřív smát nebo střílet. Blížil se k nim chlápek v černém plášti. Letěl na koštěti.
„To děláte srandu. Nejdřív mizející starosta a teď týpek na koštěti. To je cool,“ pochvaloval si Mekcnap, který vypadal, že si myslí, že je to všechno jen dopředu připravené.
Chlápek na koštěti zastavil asi tři metry před nimi a snesl se o pár metů níž. Vypadal mladě, tak na dvacet a na hlavě měl čarodějnický klobouk.
„Nazdar kreténi,“ pozdravil je s pubertálním úsměvem a hlasem, který prozrazoval, že dospívání u něj ještě neskončilo. Žádných dvacet, tohle nebyl ještě chlap.
„Okamžitě přistaň nebo tě sundám,“ křikl na něj John, což u mladíka vyvolalo další salvu pubertálně zvráceného smíchu.
„Kdo jsi?“ zeptal se věcně Greg.
„Sem Hery a právě sem vám zkazil rande, že jo, hehaha.“
„Co si s nima udělal? A koukej fofrem přistát,“ nabádal ho John. Mekcnap si vedle něj potutelně usmíval, protože si stále myslel, že je vše připravené.
„Přenesl sem je někam jinam. Je to jenom bžunda starej pane.“
„Já ti dám starej pane, ty hajzle jeden..“
„..klid Johne,“ zadržel ho Greg. „Můžeš nám je zas vrátit?“
„Hehaha. To určitě. Si je najděte sami, vy banáni. Co ten páprda, co je s váma? Trochu ho upravíme,“ řekl Hery, vyndal odněkud z pláště slabou hůlku a dvakrát s ní zamával. Něco si přitom mumlal, ale nebylo pořádně slyšet co.
Mekcnap se lekl. Už se neusmíval. Místo toho vztekle křičel, ať to vrátí Hery zpět. Ten mu totiž sebral všechny vlasy, a to rozhodně není cool.
„Vrať mi vlasy, ty gaunere!“
„Hehaha, ani náhodou ty tlustej troubo,“ smál se mu Hery.
„Skandál, to je skandál! Tak dělejte s ním něco,“ nabádal Johna a Grega. „Vždyť máte být nejlepší policajti v širém okolí sakra!“
„Lítá na koštěti, těžko ho můžeme zatknout ze země,“ oponoval John.
„Tak ho zastřelte!“
„Hej, dej si pohov plešoune,“ okřikl ho Hery.
„Ty si čaroděj?“ zeptal se Heryho Greg.
„Ne, je to uklízeč, proto to koště,“ zašeptal mu John.
„Jo, to jsem. Ten nejlepší. Umím úplně všechno. Bílou, černou, fialovou magii. Uměl bych i z toho plešouna udělat docela hezkýho cápka, kdybych chtěl.“
„Zastřelte ho!“ znovu rozkázal Mekcnap.
„Hele přistaň a pokecáme si. Řekneš nám, kam si přenesl našeho starostu a policajty a necháme tě jít,“ řekl moudře John.
„Jo jasně a já mám na hlavě jitrnici. Trhněte si pánové. Já zas letím. S váma je nuda,“ řekl Hery, a během tří vteřin byl pryč.

3.

Hery odlétl, Mekcnap nadával a John ho uzemnil slovy:
„Držte už hubu! Vezmeme vás do hotelu a pak na stanici. Tohle je první kriminální zločin po třech měsících, tak mi tu nenadávejte.“
Mekcnap ztichl a nechal se odvézt. Místo původní limuzíny ho vezl obyčejný ošuntělý taxík a potom řekl, že na stanici půjde až druhý den, protože se musí vzpamatovat z prožitého šoku. Což znamenalo, že někde shání paruku.
Ještě téhož dne se objevili ztracení policisté i starosta města. Našli je nahé za městem, jak kráčejí z lesa směrem k městu zakrývající si své intimní partie. Aby toho neměli málo, tak na ně zaútočil dav rozvášněných novinářů, kteří chtěli svou senzační fotku starosty, který si schovává svou chloubu v rukách a s holým zadkem je prosí, ať to nedávají do novin.
Krom nahého starosty se už odpoledne objevila v novinách fotka kluka na koštěti, přičemž novináři už zjistili, že právě on způsobil starostovu potupu.
Kapitán Budweiser byl vzteky úplně bez sebe.
„To si děláte prdel, ne? Co to jako má bejt?! Vy se necháte vojebat od nějakýho floutka na koštěti? Co to je za kravinu?“
„Ale pane, on létal, co jsme měli dělat?“ ptal se Greg.
„Sejmout ho!“
„Vidíš, já ti to říkal,“ naklonil se ke Gregovi John.
„Do háje, přijede na návštěvu starosta Holykrapu aby viděl, jak to tady děláme dobře a hned na letišti si necháme vzít našeho starostu a…a ke všemu přišel o vlasy. To si o nás musel udělat pěkný obrázek. A náš starosta je nasranej jako nikdy. Taková ostuda.“
Budweiser opět chodil po kanceláři sem a tam, jak byl jeho zvyk, když byl nervózní. Greg vypadal jinak než obvykle. Hleděl kamsi mimo, což činil často, ale tentokrát se u toho zvláštně usmíval. John věděl, proč tomu tak je. Greg byl zaláskovaný a hlavu měl v oblacích.
„Teď vypadněte a toho létajícího blbečka mi doneste i s tím jeho koštětem!“ poručil Budweiser a porada skončila.

Emily svého milého přivítala polibkem a připravenou večeří.
Grega doma čekala přítelkyně oděná jen ve spodním prádle a ihned se na něj vrhla.
John se s Emily v klidu najedl a popovídali si o tom, co se děje a ona se hrozně smála, když jí řekl o klukovi na koštěti.
Lara byla tak živočišná a Greg ji nemohl odolat. Nejedl, nepil, jen se milovali. V krátkém meziobdobí, kdy odpočívali, jí povídal o klukovi na koštěti.
„Kašli na Heryho a pomiluj mě!“
A Greg na nic nečekal a opravdu ji pomiloval.
John s Emily se chystali po koupeli do postele.
Greg se chtěl jít vykoupat. Byl zpocený a už i dost unavený, ale jeho kráska si ho opět stáhla do postele a oživila jeho touhu po sexu.
John už ležel se svou milovanou v posteli a pohladil jí po vlasech. Pak jí políbil na čelo, na špičku nosu a potom na ústa. A pak..
…začal vyzvánět mobil.
„Johne?“ zeptal se hlas kapitána Budweisera. „Spíš?“
„Ne, ale chtěl jsem souložit.“
„Ty si blbej,“ plácla ho Emily a smála se.
„Tak to promiň, ale potřebuju tě u divadla.“
„Cože? Proč?“
„Něco se tam děje.“
„Co se tam děje?“
„Nevím, prostě něco. Nějaký světla a tak.“
„Díky za info. Tak já se teda jdu na to něco podívat no.“
Za pár vteřin zvonil mobil i Gregovi. Málem i zajásal, protože už byl vyčerpaný.
„Ano?“ ptal se udýchaně.
„Jste v pořádku Gregu?“
„Ano, ano pane. Jen souložím.“
„Kruci, všichni souložej. No nic, skončete to a jeďte k muzeu.“
„Proč? Co se děje?“
„Neptejte se a jeďte. John už je na cestě.“
Greg vstal a chtěl se oblékat.
„Kampak kovboji. Pořád tě potřebuju,“ vrněla Lara na jeho loži. Ležela tam tak krásně nahá a ještě roztáhla nohy.
„Zlato, musím jít.“
„Nemusíš,“ řekla a on se nemohl bránit. Opět šel do postele a nechal se vlákat do její náruče.

John se snažil ještě v autě dovolat Gregovi, ale ten to nebral. Zůstal tak sám a doufal, že jeho kolega bude u divadla. Nikdo nemusel říkat Johnovi, co se u divadla děje, protože to sám uviděl. Celé okolí bylo vzhůru nohama. Doslova.
John zíral jak blázen na výškové budovy, malé domy, hokejovou halu, okolní obchůdky, kterak jsou všechny obráceně. Střechou do země a vchodem do nebe. John zaparkoval u převráceného divadla. Lidi pobíhali po ulicích a panikařili. Někteří křičeli, že mají v domech své blízké. Z oken otočených budov volali o pomoc ti, kteří zůstali uvnitř.
„Stalo se to během vteřiny,“ líčil jeden z policistů, který tou dobou projížděl okolo divadla.
„Nevíte, co to mohlo způsobit?“ ptal se ho John.
„Vím,“ řekl rozhodně policista. „Tamhle letí.“
John se rozhlédl do míst, kam ukazoval jeho kolega. Mezi mrakodrapy prolétával malý objekt.
„Do prdele,“ utrousil pro sebe a pozvedl pistoli.
„Co chcete dělat?“ divil se policista.
„Sestřelit ho.“
Ozvaly se dva výstřely, ale objekt nezasáhly. Alespoň však získal jeho pozornost.
John čekal, až k němu kluk na koštěti přiletí.
Hery zastavil pár metrů od něj. Usmíval se a vypadal jako někdo, kdo měl sen o číslech do sportky.
„Slez z toho mopu Hery, polož tu hůlku a dej ruce za hlavu. Je ti to jasný?!“
Hery seděl na koštěti a usmíval se jako by mu bylo fuk, co mu právě John řekl.
„Tak co bude? Mám ti to napálit do tý tví čáry máry makovice? Neser mě, Hery!“
Hery pozvedl hůlku.
„On zvedl tu hůlku, pane,“ upozornil policista.
„Nejsem debil sakra, to přeci taky vidím!“
Johnovi ten chlap připomínal Grega. Ksakru kde ten otrapa je?
„Ale on ji chce zcela jistě použít,“ pokračoval policista.
„No doufám, že na vás. Chápete, že mám taky oči?“ John začínal být vytočenej. „Hery začínám být fakt otrávenej. Jestli tu hůlku neodhodíš, udělám z tebe ementál!“
„Jen vystřel ty tajtrlíku. Stejně se netrefíš,“ promluvil poprvé Hery a hned Johna pěkně urazil.
„Ten parchant mi řekl tajtrlíku,“ mumlal si pro sebe. „Dobrá, řekl sis o to!“
John chtěl vystřelit. Dokonce zmáčkl spoušť. Kulka však nevyšla. Místo toho se mu pistole v ruce změnila v holubici a odletěla kamsi mezi otočené budovy.
Hery, se smál, až málem spadl z koštěte.
„Tak to se mi ještě nestalo,“ divil se John.
„Konečně pořádná zábava,“ pochvaloval si Hery. „Čím mě ještě pobavíš?“
„Chytnu tě a narvu ti koště do prdele!“
„To by nebyla zábava. Jsi bez pistole tak slabej pane policajte. No s vámi už sranda nebude. Mizím.“
„Ty sráči ..!“ křikl za ním, ale Hery už odlétal. „Počkej! Ty malej pacholku, vrať se!“
„Ten už se nevrátí,“ řekl policista vedle něj.
„Já kruci vím!“
„Tak proč tedy na něj voláte, ať se vrátí?“
„Jen tak, protože se mi chce. Do háje! Hajzl malej,“ vztekal se John. Hery si tu otočil dvě ulice vzhůru nohama a do toho potkal někoho, kdo by mohl být klidně Gregovo brácha. A Greg? Ten radši ani nepřijel. To se ještě nikdy nestalo.
Na cestě domů přemýšlel, jak Heryho dostat. Ten kluk možná nebyl vrah nebo násilník, ale dokázal nadělat za pár hodin ve městě pořádnou spoušť. Kam to může pokračovat? Musí ho najít a dát mu pořádně za vyučenou.