Děsuplný víkend

Podle skutečnosti...
» autorka: Shani95
„Děsuplný“ víkend
Děsivé mohou být mnohé věci. Horory, tma, noční můry, naštvaná přítelkyně, předtucha hodinového sezení v autě, když se manželka zmíní o nakupování,…
Věci, které se ale staly tento víkend mně, by se na první pohled zdály jako události každodenního života, které by nijak neměly zamávat s nervy psychicky zdravého člověka.
Nevím, zda je to tím, že již delší dobu uvažuji o odpočinku v psychiatrické léčebně Bohnice (na základě doporučení svých přátel), nebo na mě má přítelkyně hodila svou strašpytlí povahu, díky které se se mnou úspěšně už půl roku nechce podívat ani na Scary Movie.
Můj víkend byl zkrátka - jak již v nadpisu zmiňuji - děsuplný. A to upozorňuji, že jsem si musela vyhledat, jak se takové slovo píše, protože jsem nemohla napsat jednoduše děsivý. On totiž nebyl děsivý, ale děsuplný – vskutku plný těch nejděsivějších děsů.
DĚS PRVNÍ: HOROROVÉ NAKUPOVÁNÍ
Představte si tuto situaci: Jdete nakupovat se svou přítelkyní. (To ještě není onen horor, který naznačuji o pár slov dříve, uklidněte se všichni. Jestli ječíte už pří úvodu, jak se chcete dobrat konce mého vyprávění?)
Já kupříkladu nakupuji se svou přítelkyní velmi ráda. (To stále není to, co by vás mělo děsit. Kromě toho jsem už výše zmínila, že mě pravděpodobně neminou Bohnice.)
Šly jsme si koupit pomazánku a pečivo, abychom nějak uklidnily slinivky, které pravděpodobně vycítily náš záměr jet za mámou do Milovic - skvělou kuchařkou. Navíc můj žaludek zpíval Ódu na smutek.
Zrovna, když jsme se probíraly regálem čokoládových bonbonů, který se nám postavil do cesty a ne a ne nás k pomazánkám pustit, ozvala se rána a někdo zakřičel: „Tak a je to v prdeli.“
No, nevím, jaká je tam, kde dotyčný křikl, tma, ale myslím, že taková, jaká nastala v tu chvíli, pravděpodobně ne. Někdo šikovný totiž vyhodil v celém obchodě pojistky.
„Teď je ta pravá chvíle na krádež,“ upozornila jsem přítelkyni, která se podle otřesů podlahy pravděpodobně klepala strachy. Než jsem však stihla strčit čokoládu pod bundu, světla byla opět nahozena.
Říkáte si, že je to ten nejkratší horor, který jste kdy četli? Horor ale začíná teprve teď! V tu chvíli jsem si totiž přečetla cenu oné sladkosti, jež jsem se chystala ukrást. Byla až hororově vysoká, ale přítelkyně stále se třesoucí strachy rozzářila oči, když ji spatřila v mých rukou a mně začalo být jasné, proč někteří lidé neradi nakupují s partnery.
Hra na sponzora se ještě trochu zkomplikovala, když jsme po posuvném pásu u pokladny musely zboží posouvat ručně, protože vlastně nebyl posuvný. Vystát kilometrovou frontu , nad kterou visí cedule „Děkujeme vám za důvěru,“ nebylo nijak snadné. Zvlášť v obavách, že nefungují-li ani váhy na ovoce, jen těžko zaplatím platební kartou a budu muset všechno zboží vracet do regálů…
DĚS DRUHÝ: MANŽELSTVÍ S PĚTILETOU NELOU
Když jsem se ve svých jednadvaceti letech dala dohromady s šestnáctiletou dívkou, nazývali mě přátelé asi půl roku pedofilem. To jsem ale ještě netušila, že tuto svou dovednost povýším brzy až na úroveň pět.
Na malou Nelinku se vždy těším. Neteři mojí dívky je pět let a skvěle si rozumíme. Hrajeme si s poníky (to je horor pro mě) děláme letadýlka (to je horor pro ní, když ji náhodou pustím) zkrátka se skvěle bavím a připadám si jako hodná tetička co se stará o malou dívenku.
Tentokrát mě ovšem čekala hra na rodinu. A protože Nelinka má smysl pro realitu, jakožto nejmladší členka skutečné rodiny se pasovala na nejstarší členku té fiktivní. „Já budu máma a ty budeš jako moje dítě,“ obrátila se směrem k mojí přítelkyni. Zvyklá na podobné hry, nechala se v klidu nakrmit z lahvičky pro panenku, přikrýt dekou, zaprotestovala jenom, když jí „maminka“ zakázala telefon se slovy: „Na Youtubko až večer a to jen když nebudeš zlobit.“ Několikrát jí navíc oslovila „Miláčku“ což mě, jakožto fiktivnímu manželovi, přišlo nefér, protože mi ani neuvařila večeři.
Hororové mi na tom přišlo především to, že v takovém světě je Nelinka vychovávaná a v takovém bude vychovávat své skutečné děti jednoho dne. Ovšem děsuplný děj pokračoval, když mi řekla, abych s ní šla spát do ložnice.
Mou přítelkyni to pobavilo a já nevěděla, zda brečet kvůli tomu, že mě pětiletá dívka pozvala do postele, nebo protože je mojí holce úplně jedno, s kým jí podvedu. Omluvila jsem se své drahé manželce, že dnes budu spát s děťátkem, protože je mu špatně a až do pomyslného rána jsem uvažovala nad tím, zda si Nela uvědomuje hodnotu svého návrhu.
Když se později ukázala další část rodiny (teď už mimo hru – reálné rodiny) s třemi dalšími dětmi, mé myšlenky se vrátily zpět k oné větě „Si můj manžel, pojď se mnou teď do ložnice.“
Když jsme se totiž třináctileté Alenky zeptaly, proč na Nelinku tak křičí, odpověděla téměř se slzami v očích: „Ona mi pořád kouká na prsa.“ A já si tak začala vyčítat, že to chudák dítě bude ze vztahu mě a mé dívky nadosmrti poznamenané.
Ať už bylo hlídání těch dvou jakkoli složité, nebylo to nic proti tomu, když přinesli „dospěláci“ do našeho pokoje novorozenou Kristýnku. Kromě toho, že se děťátko jmenuje stejně, jako má přítelkyně, a já tedy netušila, na kterou Kristýnku se zrovna šišlá, ta malá mě vydržela celou hodinu pozorovat svými rozkošnými kukadly. Což mi na jednu stranu lichotilo, ovšem její upřený pohled vidím teď kdykoli zavřu oči…
DĚS TŘETÍ: ČÍ BYL TOHLE NÁPAD?
Jak jsem již několikrát zmínila, přítelkyně, vlastně Týna, když už teď víte, jak se jmenuje, je hrozný strašpytel. Netuším, co jí to tedy napadlo, když se rozhodla, že spolu natočíme video.
Tedy, to bych ještě pochopila,ovšem když mi sdělila, že v okolí je plno rozpadlých starých baráků, kde se dají udělat skvělé záběry, snažila jsem se pochopit, jak někdo odvážný dokáže tak přesvědčivě napodobit mojí holku.
Mezi houštím jsme se probraly až k jednomu z rozpadlých domů. Nemám tušení, k čemu místo dříve sloužilo, každopádně momentálně jen ke schůzkám puberťáků, kteří počmárali všechny stěny neslušnými nápisy. A pak tedy nám k natočení videa.
Když se mi Týna pokoušela vysvětlit, o jaké video by mělo jít, byl to vlastně horor sám o sobě. Za prvé jsem jí nechápala a za druhé se moje otázky odrážely od stěn prázdného domu, v jehož vstupních dveřích jsem stála a ona tak měla pocit, že na ní křičím.
Nakonec jsme se na určitém scénáři dohodly. V domě bylo tolik nepořádku, že nebylo kam postavit stativ. Tmavá místa byla dokonalým rajónem pro natáčení, ovšem nedovolila jsem si ani zmínit se o tom, kam se má moje herečka postavit. Každá její druhá věta totiž předpovídala cosi o stolici (a nemyslím teď o té na které se dá sedět). Dokonce se její strach přenesl na mě, ale bohužel ne psychicky – fyzicky se mi začalo potřebovat na záchod.
Natočily jsme tedy několik záběrů, než nás vyrušily hlasy zmiňovaných puberťáků. Romští kluci se nás zvědavě zeptaly, co přesně natáčíme. S odpovědí „video“ se spokojili až na potřetí.
Když jsme dům opouštěly uličkou vyšlapanou v roští, okomentovala jsem náš hororový videoklip slovy: „A hlavní cenu za autentickou hereckou roli získává Týna, která se pokálela strachy v tu pravou chvíli,…“ Takže můj horor vlastně po téhle větě teprve nastal, ale to si už jistě dovedete domyslet…
Tipů: 1
» 05.11.17
» komentářů: 0
» čteno: 707(10)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Zub, který dávno nemám | Následující: Útěk

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku