Počátky... a konce

Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les. Ano já vím, že tohle napsal už dávno, někdo známější, erudovanější a slavnější než já, minimálně se o něm učí děti na základních školách, kdežto o mé maličkosti neví téměř nikdo (ale já si vlastně nestěžuji).
Proč jsem vůbec začala tak poeticky a rovnou citací klasika? Protože já znám taky kouzelné místo. Znám místo, kde ticho hladí po duši, kde vnitřní vesmír rezonuje s tím okolo a kde stromy vypráví. Znám neobyčejné místo, kde energie prýští na každém kroku, kde smích má léčivou moc, stejně jako voda z Ludmiliny studánky. Znám čarovné místo, kam přijíždí cizinci a odkud odjíždí přátelé, kde šeď všedních dní mizí a objevují se barvy života, místo, kde na kaštany můžeš hrát jako na kastaněty a kdo sem jednou zavítal, rád se vrací. To zvláštní místo se jmenuje Počátky.
Devětkrát z deseti případů jsem využila příležitost a přijela sem. Nejprve, abych se seznámila s lidmi, co se skrývají za různými nicky na Literu a později Libresu, jejichž díla jsem četla a byli blízcí mému srdci či duši. Přijela jsem jednou, podruhé a pak jsem se vracela pravidelně, vždy alespoň s jednou mojí „příšerkou“. Vracela jsem se, abych se znovu setkala s blízkými, abych načerpala tu neskutečnou energii, nasála to zvláštní pouto všech těch bláznů postižených múzou. Jsem hrdá na to, že jich znám tolik osobně. Za ta léta jsme se měnili, zráli, děti rostly, některým se narodily a některé nové se teprve narodí. Z deseti setkání jsem chyběla jen jednou, což mne velice mrzí, ale sami určitě uznáte, že nelze nechat samotného chlapa v baráku, když se stěhujete, sbalit si pár švestek a obě děti a vyrazit směr Valcha a za sebou nechat nevybalené krabice a nesloženou postel.
Každý rok jsme se snažily s "příšerkami" najít nějaké nové a zajímavé místo k návštěvě, a tak jsme byly na Křemešníku, v Pelhřimově (vážně tam žádné krematorium nemají), v Dačicích, v letohrádku svatého Vojtěcha, v muzeu v Počátkách, na zámku v Žirovnici a vůbec nejraději v posledních letech v kavárně a cukrárně „u Andělky“ na náměstí v Počátkách. Vytvořily jsme si takovou menší tradici prvního říjnového víkendu, která mi bude chybět.
Desetkrát a dost, řekl si Gabkin a já naprosto chápu, neb čeho je moc, toho bývá příliš a zařizovat podobné akce jistě není hračkou… Ne, musím uvést výše uvedené na pravou míru, Gabkin měl výborný nápad, zorganizovat sraz všech potrhláků na jemu blízkém místě, ale bez organizačního talentu jeho ženy Štěpiny by asi žádný sraz v Počátkách nebyl, to ona je ten hnací motor, ten, kdo organizuje, zařizuje, zajistí přespání, jídlo, napíše vzkazy a podobně. Nicméně zásluhy mají oba a nezměřitelné.
Takže se tímto dostávám k podstatě věci, proč vůbec toto všechno píšu. Jedná se o jedno velikánské, ba co dím, obrovitánské DĚKUJI. Děkuji, Milane a Zuzko, děkuji za nápad, děkuji za jeho realizaci ve skutečnost, děkuji, že jsme byli zvaní, že jsme se mohli zúčastnit. Děkuji za radost, kterou každé setkání přineslo, děkuji za nové přátele, za tváře, které před tím byly skryty.

Poslední setkání v Počátkách se neslo v komorním tónu a s houbovou příchutí. Dorazilo nás pár skalních, ale i tak jsem i letos odjížděla s pocitem, že svět je zase v pořádku.

A co říci na závěr?

Kdo se hlásí k organizaci příště a kde to bude???