Alice - Kapitola 1

Díra ve zdi.
Ta díra ve zdi tady pořád je. Často se na ni dívám. Vyčnívá tak totiž z této, jinak naprosto nudné scenérie.
Díra ve zdi.
Dokážu si naprosto živě představit, jak osoba, která zde pobývala přede mnou, buší do této zdi a snaží se z tohoto místa uprchnout. Ale nakonec udělá jenom výraznou hlubokou díru. Díru ve zdi.
Dneska je pro mne důležitý den. Těším se na něj prakticky už od chvíle, kdy jsem se do blázince dostala. Dneska konečně vypadnu.
Potřebuju udělat na tátu dojem. Musím na něj zapůsobit jako dívka, která se o sebe dokáže postarat a je naprosto samostatná a svéprávná. Prodloužím si proto svůj pobyt ve sprše a kromě klasického polévání horkou vodou použiju i šampón a tělové mléko. Na sebe si vezmu pohodlné černé legíny a teplý tmavě modrý svetr, který tady nosím prakticky denně, ale táta ho na mě ještě nikdy neviděl, tak mu to nebude připadat nijak podezřelé.
Se zájmem sleduji onu díru ve zdi a začínám mít pocit, jako by se zvětšovala. S každým mým mrknutím mi připadá větší a větší. Představuji si, že za několik minut přeroste rozměry celé stěny a já budu moct pokojně odejít bez žádných debat nebo sepisování. Bohužel, dříve než k tomu dojde, uslyším zaklepání a do dveří vejde jedna ze sestřiček.
„Návštěva,“ řekne monotónním hlasem a gestem mi naznačí, abych jí následovala.
Nikdy jsem tady pořádné návštěvy nemívala, takže ani nevím, jak se pořádně zachovat. Táta se na mě naposledy byl podívat před měsícem. Říkal, že je prý lepší, když mě nebude rozptylovat v léčení. Opravdu těm jeho postupům někdy nerozumím.
Vejdeme do jídelny, která je rázem přeměněná na návštěvní místnost. Zatímco v rohu ještě dojídají sestřičky pozdní oběd a přitom vášnivě o něčem diskutují, vzadu místnosti na jednom ze stolů sedí postarší muž s černým vlasy hypnotizujícím svým zrakem stůl, u kterého sedí. Táta.
Pomalu se k němu přibližuju. Z dálky mi přišel hodně podobný, ale s postupným přibližováním se mi zdá úplně jiný. Na jeho, dříve šťastném a spokojeném obličeji jdou vidět výrazné vrásky, oči má vypouklé a pod nimi se rýsují obrovské kruhy pod očima. Cítím, jak mě hryže svědomí, že za tyto změny můžu já.
„Ahoj, tati,“ řeknu nejistě.
Táta konečně přestane hypnotizovat stůl a s klidným výrazem se mi podívá do očí. Vůbec nevím, co od něho mám čekat. Ani bych se mu nedivila, kdyby se mnou ani nepromluvil. Kdyby zase sklopil zrak a ignoroval mě. Tolik jsem mu přece ublížila.
Táta se ale nečekaně usměje a obejme mě.
„Tak rád tě vidím, Alice.“
Je šťastný. Je rád, že mě vidí. To je skvělé.
Táta mě po nějaké době pustí a od shora si mě začne prohlížet. V tu chvíli jsem opravdu ráda, že jsem dneska opravdu vlezla do sprchy.
„Vypadáš moc dobře,“ řekne s úsměvem a takovým tím pyšným otcovským pohledem, jako by mě právě doprovázel na maturitní ples.
Celkově mi jeho kritika přijde dost přeceněná. Svetr mi stejně nezakryje moji bělavou suchou kůži plnou starých jizev a fleků. Celý obličej mám bez barvy a mám příšerně výrazné lícní kosti. Kdyby mě takhle měl doprovázet na maturiťák, tak nejspíš jenom jako figurínu na nějaké hororové vystoupení.
„Jsem tak rád, že tě vidím zase v pořádku. Za těch pár měsíců jsi udělala obrovské pokroky,“ vychvaluje mě dál táta. Ale jsem ráda, že to říká právě on. Je důležité, aby to říkal právě on.
„Proto je už čas, abych se mohla vrátit domů, nemyslíš?“ vyhrknu na něj hned. Později bych možná nesebrala odvahu.
Tátu to poněkud vyvede z míry. Zarazí se.
„Alice, jsi tady jenom několik měsíců. To, že se cítíš teďka v pořádku…“
„..znamená, že jsem už vyléčená. Že jsem při smyslech a jsem schopna se postarat o to, abych tak i zůstala“, řeknu pevně a rozhodně. Argumenty jsem si pořádně cvičila už týden předtím, nemá mě jak dostat.
Následuje pauza. Jde poznat, jak táta zápasí sám se sebou. Přemýšlí.
„Podle doktora mám právo opustit tuto budovu do 5ti měsíců léčby s tím, že mi potvrdí, že jsem v pořádku. A to jsem – sám si to řekl“, řeknu pevně a rozhodně.
Táta nečekaně vstane od stolu a začne přecházet na druhou stranu. Slyším, jak si zhluboka povzdechl. Nakonec se vrací, ale už si nesedá. Jenom položí ruce na stůl a nahne se ke mně.
„To, že už normálně jíš, neznamená, že jsi vyléčená. A to ani nemluvím o tom pitomým heroinu! Copak si myslíš, že už ses z toho dostala? Vždyť normální pitomý feťák se léčí roky a stejně se z toho úplně nedostane!“
Je z toho zoufalý. Chudáček. Je mi ho fakt líto. Už ho zase zraňuju. Asi je to můj účel tady na tomto světě. Zraňovat ty, které mám nejraději.
Nakonec rozhodně vstanu taky, takže máme obličeje zase na stejné úrovni.
„Je mi to moc líto, tati,“ začnu klidným hlasem „ale už jsem se rozhodla. Teď mám ještě šanci se dostat znovu do chodu normálního života – dokončit poslední ročník střední školy a dostat se na vysokou jako normální člověk. A tu možnost si nenechám vzít.“ Dořeknu s jistotou v hlase. Musí to přece pochopit. Je to přece logické.
Nechci už slyšet žádné argumenty.
„Jdu si zabalit věci.“ Řeknu a odejdu z jídelny.