Když je den blbej jako blbec…

Copak mě to ráno v koupelně na nose lechtá? Jejda, sedí mi tam mimozemšťan.
A povídá: „Kdybyste místo každýho marketu měli obrovskej stroj na manu, mělo by lidstvo po starostech!“
Na zádíčkách mu vyraší křidýlka a je z něj muška jenom malá… vlastně s ním souhlasím, ale bzučí na špatné adrese…

„Prší, prší, jen se leje… velmi leje… moooc leje… hihihi“
Zpívám té divné mušce do odpadu vany sprchou splachované, nechť ten nápad do světa rozšiřuje.

Dost legrace… jde se do práce.

Jenže na schodech se musím zastavit, nejen že nevedou dolů, ale do zdi naproti a z té zdi vyčnívají nohy obrovského pavouka… Tak jen pokrčím rameny a říkám si: „Kdoví, kdo ho tam zazdil…“
A jak do té zdi koukám, rozvlní se a vystrčí na mne výtahové dveře… (mimochodem v tomto domě nikdy výtah nebyl…)
Tak fajn, zmáčknu jediný veliký červený čudlík a dveře se otvííírajííí!

Uvnitř nejsou tlačítka, ale trčící lidské prsty… tož dobrá, cvrnknu o palec…
Skřehotavý hlas odkudsi z útrob podivně zelené mechem obrostlé kabiny hlásí: „Přízemí nahoře, nevystupovat!“
Jedeme vodorovně jakousi chodbou a hlas opět hlásí: „Půda, dveře se otvííírajííí!“

Raději vystoupím a ocitám se ve svém sklepě. Jenže problém… jsem zamčená uvnitř.

Zavírám oči a čekám, co se bude v tento blbecden dít dál… a ono děje.

Náhle stojím na podstavci na náměstí jako socha obrostlá zeleným výtahovým mechem.
Soused na mě vejrá a kroutí hlavou: „Téda sousedko, vy máte ale vrtochy takhle po ránu!“
A já mechovýma očima prosím: „Tak mne sundejte!“
Najednou má v ruce kosu a sekne… „Au…“

Ohlížím se a za mnou jen podstavec… pomalu zajíždí do země a z hlubin zaslechnu jen: „Půda, nezastavujeme, dveře se zavírajííí!“

Z kanálu pod mýma nohama vyletěla urousaná muška, chvíli kroužila a pak mi sedla do ucha a bzučí: „Zrušte ty vaše markety!“

Mám toho dost, plácnu ji, netrefím, uletí… snad na svou planetu.

Konečně jsem na zastávce autobusu směr práce… zrovna přijíždí, nastupuji, sednu na sedačku a sedím na pařezu, kolem mne les a na všech pařezech sedí mí spolupracovníci a něco šmodrchají v rukách… Jeden se na mě usměje a z úst mu vyskočí žabička… fuj!
Podívám se na své ruce a mám v nich žlutý míček, odhodím ho a přiběhne pes, vezme ho do zubů a vrtí ocáskem… je to můj soused. A já mu povídám: „Téda sousede, vy ale máte vrtochy takhle po ránu!“

Zmizel i s míčkem v křoví, ve kterém stojí lednice. A já do ní čučím… hledám něco k snídani… jejda, to jsem hladová jak ten můj soused pes.

Co to blábolím? Možná z hladu. Kousnu do sýra, přihryznu papriku, napiju se piva, vyloupnu z igelitu dva plátky šunky, stočím do ruličky a šup do pusy a…

Obrovský pavouk se vydrolil ze zdi na schodech a jeho zmenšenina utekla do kouta.
Výtahové dveře zacouvaly zpět pod omítku do zdi a schody se nasměrovaly dolů.

Co tu tak bzučí?

„Tak zrušte ty marketyyy!“

Plesk. Tentokrát jsem se trefila. Mimozemské mušce to na mém nose rozplácle sluší…

Tak mějte hezký neblbecden!


;-))


.