Flétnistka

Na kusu dřeva staré runy,
obitý nástroj chabým zdá se,
a přesto zde, při srpku luny,
cítíš jej v kostech, v mysli, v mase...

Vzdor z očí rychle vyprchává,
strach marně rve se s divou touhou,
každý tón pastí tvou se stává,
budeš teď spoután hudbou pouhou.

Sama jsem napůl omámená,
jak moje flétna za mne hraje,
za její dar mám ústa němá,
však dokud pískám, všechno taje.

Nedám všanc uprchnout tvé kráse,
zradil tě můj dech silou kouzel,
jen skrz tu zradu, v krátkém čase
ochočen budiž, kdo se vzpouzel.