Chtěl bych Ti napsat báseň

Chtěl bych Ti napsat báseň,
v níž slova stojí pěkně v řadě
jako hradby v skotském hradě,
někde na severu.
Aby byla plná kvítí,
Slunce, světla, štěstí, lásky
bez zbytečné jedné hlásky –
to si troufám, na mou věru.

O horách až do oblak
a malých domcích ve stráni,
kde zvony zvoní klekání;
vládne mír a klid.
Na nedělní slavnosti
duše čisté jak krystaly,
v přesvědčení pevné skály,
na vinici Páně lid.

Báseň o spadaném listí
pod větvemi starých stromů,
o koncertu divých hromů,
když se čistí vzduch.
Na půlnočním nebi,
kde Souhvězdí svítí,
tam k věčnému žití
očištěný míří duch.

O konci a začátku,
když se dění uzavírá,
zkušenosti duše sbírá
na té pouti hmotností.
Tak zde každý putuje,
různé cesty – stejný cíl,
někomu se ovšem skryl
pod nánosem žádostí.

O snaze lidi měnit,
na kterých nám záleží,
již jsou jako ve věži
a nechtějí ven.
Chyby, jež na nich vidíme,
právě tyto máme též,
ať už závist nebo lež,
jsou nám nutným zrcadlem.

O lásce jež bývá pravá -
když se člověk sebe vzdává
a své „já“ tak rozpouští.
Kdekdo po ní touží,
vždyť je cílem všeho bytí,
její světlo v dálce svítí
jak oáza na poušti.

O lidech chápajících
své přátele bez výčitek,
ti jsou dárci zlatých nitek,
táhnoucích nás vzhůru.
Jak majáky ve tmě stojí,
šípy světla vystřelují
a k sobě nás přitahují
jako lampa můru.