Výkřik a pláč duše» autorka: Lilith |
Bydlel na ubytovně. Pracoval v neslavné firmě. Práce ho nebavila. Kašlal na ni. Nebavil ho život, který vede. Práce, kniha, spánek… nebo namaloval obraz. Nijaký, jen barevnou čáranici, flekaté plátno, podivné fantaskní pleskání barev. Díla bez hodnoty, po kterých lidé prahli. Říkali mu umělec, výtvarník, malíř.
Žil tento život strašně nerad. V zaměstnání málo vydělal. Byl topičem v té neslavné firmě. Přivydělával si prodejem svých děl, pokud se díly daly nazvat.
Znechucen životem si stále říkal, že „svět je malej a plnej tupců nebo chytráků, maloměšťáků, hamtalů, snobství, podvodníků, nenávisti, falešný lásky, lezdozadkovství…“ Nenáviděl lidi.
A tak seděl či stál v ateliéru nahoře v nejvyšším patře ubytovny, okna věčně zakrytá závěsem. Nejraděj maloval v přítmí, jen svým nitrem. Byl otrokem svých obrazů... až do jedné osudné noci…
Byla to noc zdánlivě obyčejná, jako všechny před tím. Za hřmotu jeho pochybné hudby stál u okna, rozhrnul závěs a hleděl do tmy. Malování ho už psychicky unavovalo. Pozoroval světla v oknech, světla pouliční i jiná světla. Ta na černém nebi… modrá, žlutá, červená a zelená, fialová… Zíral tak nepřítomně, že si vůbec neuvědomoval, co vidí…
Viděl letět mimozemská tělesa, jenž byla úplně černá a jejich obrysy a hrany barevně zářily. Těžce, pomalu a líně mu s podivným temným sotva slyšitelným hučením přelétla nad hlavou… a on sedl a namaloval to. Úplně jasně a čitelně jako fotografii.
Tvořil spoustu hodin. Chtěl prodat. Lidé to nechtěli.
Seděl noc co noc u svého obrazu a stále nechápal, co se s ním stalo. Přestal chodit do práce, plakal a jen pozoroval svůj výtvor. Zešílel snad? Ne. Jen pociťoval zvláštní silnou touhu…
„Chci domů! Domů! Vraťte mi můj domov! Můj skleněný dům, mou loď. Chci vidět svou vládkyni a přítelkyni Lil. Chci domů!“
Křičel už hlasitě, plakal víc a víc a nedokázal se ovládnout. „Nejsem žádný topič. Jsem Lévigo, dal jsem život androidu Lakgi, jsem vědec! Nejsem ani malíř. Jsem Lévigo.“
Lehl si na postel, přes slzy chtěl zbořit očima strop… plakal už hystericky. „Voláte mne do místa mého vzniku, sem nepatřím, volá mě můj tajný a ztracený svět… tenhle svět je kámen do vesmírného pomníku…“
Plakal tak dlouho až vyčerpáním usnul. Zdálo se mu o skleněném domě, jehlanu křišťálovém… o blankytném písku a růžových stromech… Světelné lodi a vesmírných koulích, co ji doprovází… zdálo se mu o bytostech, jejichž nitro hudbou zní a jejich žluté oči vyzařují lásku a starost o dění vesmíru… zdálo se mu o svém rodném národě, k němuž patřil…
o národě Laliovy… poutnících věčností…
.
https://www.youtube.com/watch?v=CJdZTNLkpuA
https://www.youtube.com/watch?v=VadInV7KS7U
.
Žil tento život strašně nerad. V zaměstnání málo vydělal. Byl topičem v té neslavné firmě. Přivydělával si prodejem svých děl, pokud se díly daly nazvat.
Znechucen životem si stále říkal, že „svět je malej a plnej tupců nebo chytráků, maloměšťáků, hamtalů, snobství, podvodníků, nenávisti, falešný lásky, lezdozadkovství…“ Nenáviděl lidi.
A tak seděl či stál v ateliéru nahoře v nejvyšším patře ubytovny, okna věčně zakrytá závěsem. Nejraděj maloval v přítmí, jen svým nitrem. Byl otrokem svých obrazů... až do jedné osudné noci…
Byla to noc zdánlivě obyčejná, jako všechny před tím. Za hřmotu jeho pochybné hudby stál u okna, rozhrnul závěs a hleděl do tmy. Malování ho už psychicky unavovalo. Pozoroval světla v oknech, světla pouliční i jiná světla. Ta na černém nebi… modrá, žlutá, červená a zelená, fialová… Zíral tak nepřítomně, že si vůbec neuvědomoval, co vidí…
Viděl letět mimozemská tělesa, jenž byla úplně černá a jejich obrysy a hrany barevně zářily. Těžce, pomalu a líně mu s podivným temným sotva slyšitelným hučením přelétla nad hlavou… a on sedl a namaloval to. Úplně jasně a čitelně jako fotografii.
Tvořil spoustu hodin. Chtěl prodat. Lidé to nechtěli.
Seděl noc co noc u svého obrazu a stále nechápal, co se s ním stalo. Přestal chodit do práce, plakal a jen pozoroval svůj výtvor. Zešílel snad? Ne. Jen pociťoval zvláštní silnou touhu…
„Chci domů! Domů! Vraťte mi můj domov! Můj skleněný dům, mou loď. Chci vidět svou vládkyni a přítelkyni Lil. Chci domů!“
Křičel už hlasitě, plakal víc a víc a nedokázal se ovládnout. „Nejsem žádný topič. Jsem Lévigo, dal jsem život androidu Lakgi, jsem vědec! Nejsem ani malíř. Jsem Lévigo.“
Lehl si na postel, přes slzy chtěl zbořit očima strop… plakal už hystericky. „Voláte mne do místa mého vzniku, sem nepatřím, volá mě můj tajný a ztracený svět… tenhle svět je kámen do vesmírného pomníku…“
Plakal tak dlouho až vyčerpáním usnul. Zdálo se mu o skleněném domě, jehlanu křišťálovém… o blankytném písku a růžových stromech… Světelné lodi a vesmírných koulích, co ji doprovází… zdálo se mu o bytostech, jejichž nitro hudbou zní a jejich žluté oči vyzařují lásku a starost o dění vesmíru… zdálo se mu o svém rodném národě, k němuž patřil…
o národě Laliovy… poutnících věčností…
.
https://www.youtube.com/watch?v=CJdZTNLkpuA
https://www.youtube.com/watch?v=VadInV7KS7U
.
Tipů: 12
» 26.09.17
» komentářů: 14
» čteno: 802(19)
» posláno: 0
» nahlásit
Ze sbírky: Laliovy
» 26.09.2017 - 19:51
Je to neuvěřitelně čtivý, mně i blízký, poutavý, fascinující vyprávění, kde jsem nedovedl odhadnout kudy se bude ubírat, snové, emotivní, přečteno 1 dechem. ;-)
Vrátím se. Paní Vypravěčko. Umíte!
ST a Z :-)
Vrátím se. Paní Vypravěčko. Umíte!
ST a Z :-)
» 26.09.2017 - 21:09
Dlouho jsem u tebe nebyl, musím se podívat, ale zatím ST. Nutí to k zamyšlení. Pěkný večer.
» 27.09.2017 - 00:03
Podobně jako Lévigo křičí, brečí a touží po Lil přibližně 91,63 % mužstvím obdařených osob z Libresu… ;-)
» 27.09.2017 - 15:36
Ringo: Jejda, ty to máš ale vyzkoumaný a spočítaný hihi ;-)) Díííkujíky, hned se mi zvedlo sebevědoumí ;-))
» 27.09.2017 - 15:37
vavaoko: Kdo ví, záleží na tom, co ta skutečnost vlastně je ;-)
Děkuji :-)
Děkuji :-)
» 28.09.2017 - 16:33
třeba toto:
Lehl si na postel, přes slzy chtěl zbořit očima strop… plakal už hystericky. „Voláte mne do místa mého vzniku, sem nepatřím, volá mě můj tajný a ztracený svět… tenhle svět je kámen do vesmírného pomníku…“
nebo tohle:
Byla to noc zdánlivě obyčejná, jako všechny před tím... mě zaujalo
no a zbytek textu taky
Lehl si na postel, přes slzy chtěl zbořit očima strop… plakal už hystericky. „Voláte mne do místa mého vzniku, sem nepatřím, volá mě můj tajný a ztracený svět… tenhle svět je kámen do vesmírného pomníku…“
nebo tohle:
Byla to noc zdánlivě obyčejná, jako všechny před tím... mě zaujalo
no a zbytek textu taky
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Hnus | Následující: Bábovka a popelník