KOUZELNÁ LAVIČKA

Tam, jak je ta lavička,
co nese v sobě živou vodu,
povídali jsme si na ní
od setmění do východu.

Kdy tma nám zavázala oči,
kdy mráz nás srazil k sobě blíž
a my jsme slovy malovali
a hvězdy padaly níž a níž.

Kdy roztančil jsi moji duši
a vyléčil mé srdceboly,
kdy léčily mě tvoje věty
- ať jsi řekl jakoukoli.

Kdy tvůj smích byl mi sladkou hudbou
a symfonií tvoje slova,
kdy dotek tvůj byl obvazem,
který léčil zas a znova.

Jak skončila ta vzácná noc,
kdy slepili jsme duše své,
na čelo nás líbal vítr
brzy ráno po sedmé.

A až zas láska klesne nám do vlasů
- stačí špetka maličká -
budu zase někdy čekat
tam, jak je ta lavička.