Průtrž mračen

„Už se to k nám valí, miláčku, myslím že ani nit na nás nezůstane suchá! A teplo zrovna není.“
„Neboj, zmokne jen jídlo z batohu, ale tomu to neva, je zabalené jako na vodu.“
„Co tím máš na mysli?!“
„Všechno ze sebe svlíkni, tak jako teď já! Myslím, že ti zbývá nejvýš deset vteřin!“
„Já myslela, že ke svlékání patří delší chvilka romantiky!“
„Ta přijde, až začne cedit: Podívej, dešťová stěna je na druhém konci palouku a řítí se neúprosně na nás!“
„A to jako chceš vše, co jsme měli na sobě, namačkat do týhle krosničky?“
„Jo, je skoro nová, takže by měla mít ještě účinnou impregnaci.“
„Ale mně už je teď zima…“
„Přitul se ke mně, nynčko tě zahřeju já, a až se ta plískanice přežene, tak se převlékneš do suchého.“

„Ty kapky mě děsně studí, jak mi stékají do míst, kde většinou mívám výstřih.“
„Tak se na mne přitlač… ještě víc…, ať mezi naše soustojí žádná neproklouzne.“
„Jé, ‚soustojí‘, to je hezký slovo! A víš že je mi v něm s tebou fajn?“
„Hmm…, mně taky.“

„Už přestalo. Můžem se obléknout do suchého a bude nám zase brzy opravdu teplo.“
„Ne, zůstaň se mnou ještě chvilku v soustání, tvý teplo je to opravdový a nejpříjemnější, co jsem kdy cítila sálat.“
„Hele, otoč se trochu, záda ti osuší prokukující sluníčko a vlasy větřík. A nepřekrucuj mé novotvary.“
„Víš co, tak otevři ten ruksak…“