Dům

» autorka: Marek Gheorghe
Na rozbouraný cihlový dům dopadal bílý sníh, jako by chtěl očistit prostor od smetí. Cihly se ztrácely v bílé barvě, jen sem tam vykukoval obrys, zmínka o tom, že pod nánosem bílé kupy leží cosi, ale že to byl kdysi dům, to bylo pro mnohé kolemjdoucí nyní stěží odhadnutelné.
I já jsem kdysi kráčel cestou kolem onoho domu, ve kterém byl život. Vlastnila a obývala ho příjemná rodina, s níž jsem měl tu čest se seznámit. Bohužel zmizeli nehlučně a zcela tiše jako mizí mraky - rázem tu jsou a hnedle už jsou pryč. Občas jsem zavítal do teplého, příjemně sladěného obydlí těchto lidí. Občas jsem navštívil prostory, kde hlavním, vůdčím hlasem byl dětský smích. Ne, nebyla to jen živá vzpomínka, ten dům byl částí mě samého a jeho osadníci byli osadníky mého kmene. Pojilo nás neviditelné pouto. Přiznám se, že jsem se cítil spíše jako ztracený syn, tolik hledaný, tolik vytoužený, než jako nějaký cizinec. Přesto však čekala tento dům zkáza. Jak už jsem nastínil, její obyvatelé zmizeli ze dne na den. Někdo říká, že odcestovali na lepší místo, ale já si myslím, že lepší místo než bylo toto, neexistuje. Vlastně se obávám nejhoršího.
Zima netrvala dlouho a brzký nástup jara byl pro mě doslova sladidlem. Jaro značí nástup něčeho nového, co brzy vyklíčí a poroste jako koruny stromů stále výš a výš. Stromy se budou košatit a nabývat na síle, listy se stanou jejich ozdobou. Ani mě nezbývá nic jiného než sundat starý, ošuntělý kabát a postupně zapomenout. Vcelku se mi dařilo nejitřit staré jizvy a šrámy, ale ne vždy jsem unikl své mysli, která bez přestání klokotala. Naučil jsem se tedy potlačit své myšlenky tak, že jsem je nevnímal. Stav je to vskutku divný, náhlé ticho trochu děsí, ale postupně si člověk navyká, jako dítě si navyká na nový svět. Jen párkrát do roka jsem plakával, jen párkrát do roka jsem se vědomě obracel do minulosti. Bolestivé a chmurné pocity doprovázely moje vzpomínky a jen párkrát jsem věřil, že jsem doopravdy s nimi, že jsme zase spolu.
Ty chvíle blouznění, mučivé trýzně, kdy jsem lapával po dechu, třásl se a omdlíval z toho, že je zase slyším. Ty chvíle, kdy jsem byl přešťastný, že jsme spolu, měly ale jen krátká trvání, neboť léky, které jsem užíval, mě vracely vždy nazpět – do domu bez lidí.
Už uplynulo tolik let, ale historie se opakuje pokaždé ve stejných intervalech a v mém životě jsou vlastně jen mezičasy, ve kterých nehraji.
Pouto s nimi se nepřetrhlo. Stále je občas slyším, vnímám. Ale už jen ve své mysli. Zda je to iluze, blud či přelud, netuším, ale jedno je jisté - zkáza domu není věčná. Vždy tu budou, paměť neošálí. Kladu si teď jednu zásadní otázku, jelikož vím, že fyzicky se s nimi nesetkám, již v to nemohu věřit, pídím se a ptám se tedy na jiné způsoby, jiné možnosti spojení. Chci vědět, zda si nelžu. Chci vědět, zda mě také slyší. Pak bude vše v pořádku. Pak budu i já v pořádku.
Tipů: 4
» 01.09.17
» komentářů: 2
» čteno: 754(9)
» posláno: 0


» 01.09.2017 - 13:09
Dobře.
ST
» 05.05.2021 - 09:19
ST.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Čas
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.