Stmívání

Stmívání



Den nachýlil se do stmívání.
Když slunce spadlo za kopce.
Dál ve mně ještě zlatě září
paprsky jeho horoucí,
tak jako duše toho,
co pro ni vzplála v srdci pochodeň
a minul den mnohý,
když spolu skrytě tajně jdem
a otvíráme pocit,
že pouze co je skyté,
je v nás skutečné.

Kam ukryjem se jednou
sami před sebou,
když svědomí v nás probuzené
všechno obnoví,
kam podějem se asi,
až minou tyto časy?

Snad jednou dospějemem ke konci
a budem náhle vidoucí.
Jen ten, kdo srdcem nahlíží,
projde Branou bez velkých potíží,
vždyť návratu už odtud není,
však věčnost tvoříme si tady
a co v nás utkví v duši,
tím zdobiti se budem
a tím se také živit.

A pravdu skrytou můžeme jen tušit,
když zrána oči otvíráme
a nevíme, co přinese nám den,
co navečer zas končí
a my zas oči zavíráme
a necháváme duši
splývat s nekonečnem,
z něhož čteme osud, co si
předem napíšeme
ve svém srdci.

A když se v noci nikdo nedívá,
můžeme ve snech pokojů tajných dveře otvírat
a kochati se představou,
že starosti pryč s nocí odplavou.
Vždyť jistota je pouze jedna,
že všechno děje se, jak má
a kdo tluče, tomu otevřou
a kdo prosí, bude vyslyšen.

Vždyť na Ruce jsme Boží
a On nás zkáze neponechá,
hoříme-li ještě
a není po nás veta.