Dům u jezera Loch Ness (2/4)

4.

Jako když se před vámi zhmotní vaše představa o starém domě z hororů devatenáctého století. Dvě patra do výšky a jak jsem posléze zjistil, měl dům takřka kostelní půdorys. Ostré hrany stěn ve mně vzbuzovaly respekt. Z každého rohu budovy se díval chrlič, který jako by chtěl vyskočit ze zdiva a rozsápat případného návštěvníka. Vyobrazení vlků, medvědů, rysů vypadaly realisticky, stejně jako démoni, kteří kontrastovali s reálnými zvířaty. Dřevěné rámy oken byly bohatě zdobené a dodávaly domu vznešený výraz. K vchodu domu vedlo široké schodiště, které se postupně zužovalo.
Nevěřil jsem svým očím, že něco takového může stát na podobném místě uprostřed lesa. Který blázen něco tak honosného stavěl v takovém zapadákově? Na chviličku jsem i zapomněl na podivné okolnosti, které mě sem dovedly. Přešel jsem až před vchod a velkým klepadlem s motivem hada zaklepal na masivní dvoukřídlé dveře.
Chvilku se nic nedělo a já přemýšlel, zda byl vůbec dobrý nápad tady zaklepat. Jenže les by mě beztak asi nepustil zpět, když už mě sem zavedl. Lekl jsem se, když najednou zarachotil zámek.
Trochu jsem poodstoupil. Pravé křídlo dveří se otevřelo a já zahlédl andělskou tvář. Dívka, jíž jsem uviděl, byla nejpůvabnější, jakou jsem kdy spatřil. Její tvář čistá a souměrná lákala k pohlazení. Modré oči jako by mě hypnotizovaly a já se od nich nechtěl za žádnou cenu odtrhnout. Blonďaté vlasy měla rozpuštěné a sahaly až někam pod lopatky. Tak moc jsem je chtěl pohladit. Krásně tvarované rty si říkaly o polibek. Netušil jsem, jak se jmenuje, ale toužil jsem po ní. A ona se na mně také tak dívala. Alespoň tak jsem si to namlouval.
„Dobrý den,“ osmělil jsem se.
„Dobrý den,“ odpověděla hlasem, jehož zvuk mě hladil a já si přál, aby dál mluvila.
„Já jsem Martin Ledley,“ představil jsem se a připadal si jak malý kluk.
Lehce se pousmála. „Já se jmenuji Elizabeth Smithová. Co vás sem přivádí?“
„Pátrání,“ odpověděl jsem jednoduše, avšak účinně. Přitáhlo to její pozornost.
„Pátrání? Po čem pátráte, pane Ledley?“
„Po Nessie.“
„Co to je?“
„Vy nevíte, co se vám pohybuje v jezeře? Říká se, že tu máte velkou příšeru.“
Elizabeth se smála a zároveň vypadala i trochu stydlivě.
„Opravdu nemám o tomto ani ponětí. Příliš o dění kolem nevím,“ řekla viditelně smutně.
„Taková mladá a krásná dívka. Měla byste víc chodit mezi lidi, ale tady je to asi složité. Žít uprostřed lesa.“
Elizabeth mlčela a zahleděla se do země. Styděla se a já cítil, že jsem se jí dotkl.
„Omlouvám se. Sháním jen nějaké informace, zda někdo z lidí, co bydlí poblíž jezera, něco neviděli.“
Dívka zdvihla hlavu, byla celá zrudlá studem, a opět se malinko usmála.
„Neviděla jsem nic, ale můj tatínek možná ano. Jestli chcete, můžete se ho zeptat.“
„Ano, to bych moc rád.“
„Tak pojďte, prosím, za mnou,“ vyzvala dívka s andělskou tváří a já vstoupil do domu.
Šel jsem metr od ní a nemohl si nevšimnout její drobné a krásně tvarované postavy. Trochu jsem si za to okukování nadával. Byl jsem před tím domem varován, dostal jsem se sem dost divným způsobem a já zkoumavě hledím na pozadí té krásné dívky. Měla na sobě krásné karmínové šaty, se kterými by jistě udělala velkou parádu na zámeckých plesech. Pokud by se odehrávaly před sto lety. Ty šaty s domem ladily, ale vidět je na mladé dívce bylo zvláštní. Jako bych se vrátil časem. Ale slušely jí. Vypadala velmi žensky.
Vstupní hala byla obrovská a přišlo mi, že je větší než by měla být vzhledem k velikosti domu, jak jsem ho viděl zvenku. Strop mohl být deset metrů vysoký a jeho dominantou byl obrovitý porcelánový lustr. Naproti mně stálo několik skříní a především schodiště, které se točilo doprava podél stěny do dalšího patra. V každém světovém směru byly dveře. Místo bylo bohatě osvícenou velkým lustrem, avšak atmosféra haly byla spíše ponurá. Schodiště bylo lemované obrazy různých velikostí, ponejvíce popisovaly hony a lov.
„Musím říci, že váš dům je…velkolepý.“
„Děkuji. Je opravdu velký. Někdy mám strach, že se v něm i ztratím.“
„A ztratila jste se už někdy?“
„Kdepak, značím si cestu červeným provázkem,“ zažertovala dívka a já si uvědomoval, jak moc se mi líbí. Takové holky v Glasgow nejsou. Tak krásné a přitom přirozené. Tajemná kráska v ohromném a podivném sídle. Měl jsem dobrou náladu, cítil jsem dobrodružství a to mi dělalo dobře.
Elizabeth mě vedla směrem doleva, kde otevřela mahagonové dveře s nepřirozeně velkou klikou, na které bylo vyobrazení hada připraveného k uštknutí. Za dveřmi byla veliká jídelna, která svou opuštěností působila skoro až strašidelně. Dlouhý stůl, který byl dominantou jídelny, mohl v klidu přivítat desítky jedlíků, ale byly tu jen dvě židle. Pro Elizabeth a jejího otce.
„Přinesu vám z kuchyně další židli,“ řekla dívka, jako by mi četla myšlenky a zmizela ve dveřích napravo.
Na stropě visel křišťálový lustr, i když o dost skromnější než ten v uvítací hale. I zde panovala tmavá atmosféra, kdy jsem si říkal, zda dobře vidím, to co se odehrává na obrazech zavěšených na stěnách nebo mne jen nedokážu pořádně zaostřit. Byly to opět lovecké obrazy, ale také portréty různých osob, z nichž mnoho jich bylo zdeformovaných. Křivé nosy, ženy měly plešky, někdo měl rozštěp rtů, jedna ze zobrazených dam měla jen jedno oko. Další obrazy znázorňovaly náhrobky, jiné zas podivná zákoutí nějakého parku. Nestihl jsem to vše prohlédnout, protože se vrátila Elizabeth a nesla mi židli. Každopádně mi taková kulisa pro jídlo přišla přinejmenším nezvyklá. Říkal jsem si „co když je Elizabeth sice krásná, ale v duši je zvrhlá?“ Usmála se na mně a já na ty myšlenky zapomněl. Tohle je dobrá dívka, to poznám z očí.
„Za chvilku přijde tatínek. Víte, on nemá rád cizince, a proto prosím buďte připraven, že nebude příliš milý.“
Byl jsem zvyklý na všelijaké reakce lidí a na třeba i nepřátelské chování. Koneckonců jsem novinář a ty lidi moc nemusí. Bojí se, že o nich napíšu nepravdu.
Elizabeth mi přinesla kávu a buchtu.
„To jste pekla vy?“
„Ano, tatínek si potrpí na dobrou kuchyni a chce, abych hodně pekla.“
„Máte ohromný dům a tak by člověk čekal, že tu bude i služebnictvo. Kde je?“
Dívčina tvář se zakabonila.
„O tom vám možná povím jindy. Tatínek už jde.“
„Opravdu?“ ptal jsem se, protože nebylo slyšet, že by někdo přicházel.
Teprve po minutě, jsem zaslechl vzdálené kroky. Muselo to být na schodišti v hlavní hale.
„Máte velmi dobrý sluch. Klobouk dolů.“
„Děkuji,“ usmála se rozpačitě Elizabeth.
Otevřely se dveře do jídelny a vstoupil vysoký muž.

5.

Jak mě spatřil, zastavil se.
V tom nejasném světle mě udivily jeho ostré rysy ve tváři. Jako by ho někdo vyřezal ze dřeva. Vypadal přísně a nejspíš také byl. Měl na sobě dlouhý kabát černý jak noc a boty s ostrou špičkou. Jeho vlasy nebyly i přes věk šedé, svítily takřka úplně bíle. Něco takového jsem doposud neviděl. Sundal si kožené rukavice a popošel opět blíž.
Na lidech jsou nejdůležitější jejich oči. I když tu nebylo jasné světlo, do očí jsem mu viděl dobře. Tenhle muž je měl velmi tmavé a panenky byly nepřirozeně rozšířené.
„Kdo jste a co děláte v mém domě?“ zahřměl jídelnou hluboký hlas. Zamrazilo mně, protože hlas zněl silně, ale současně jsem v něm slyšel cosi cizího, co jsem zatím nedokázal identifikovat.
Než jsem se stačil představit, udělala to Elizabeth.
„To je Martin Ledley a tak trochu k nám zabloudil. Pozvala jsem ho dál. Nezlob se tatínku.“
„Nezlobím se, jen měj na paměti, že není bezpečné zvát domů cizince. Ale vím, jak moc hodná jsi.“
Muž zamířil ke mně a podával mi ruku. Měl pevný stisk, až drtivý a mně opět byla zima. Jeho oči mě znervózňovaly. Ta tma v nich. Ty jeho ostré rysy, tvář tak symetrická, až se bolelo na ni dívat. Byl starý nebo ne? Měl jsem pocit, že mám co dočiněný s něčím hrozivě starým a pradávným, přitom ten muž byl ve skvělé kondici a ta síla v ruce se zdála až nadlidská.
„Pan Ledley je slušný, to jsem poznala ihned. Je z Glasgow. Píše pro noviny,“ informovala Elizabeth.
„Cože?!“ zařval její otec a pustil mou ruku. Zhnuseně popošel zpět. „Novinář?! V mém domě?“
Nevěděl jsem co říct.
„Tatínku, jen klid. Přijel pátrat po příšeře v jezeře.“
„Prosím?“ otcova tvář se najednou opět vrátila do téměř klidné podoby. Skoro jsem vysledoval i lehký pobavený úsměv. „Po příšeře v jezeře? O jaké prosím vás?“
„Objevily se zprávy a dokonce i fotografie podivného tvora v jezeře. A já jsem dostal úkol napsat o ní článek.“
„Ano. A pan Ledley tě chtěl požádat, zda by si mu s tím nepomohl. Však znáš zdejší okolí naprosto dokonale.“
Elizabethin otec vypadal nyní zamyšleně.
„Pane Ledley asi vás zklamu, ale já za těch spoustu let, co tu žiji, jsem v jezeře nespatřil nic, co by tam nepatřilo.“
„Tomu se nedivím, pane Smith. Jen se snažím něčeho chytit. Sám nevěřím v žádné příšery, jen potřebuji článek.“
„Klidně mi říkejte Artur. Věřím, že potřebujete článek, ale neměl byste vy…nebo spíše vaše noviny balamutit lidi. Nic tu není. Přesně z tohoto důvodu nemám rád novináře. Jsou zvědaví, dychtiví a raději napíší nepravdu, než aby nenapsali nic,“ rozvášnil se Artur Smith.
„V pořádku, tomu rozumím. Setkávám se s tím často. Já každopádně do svých článků nepíši nepravdu.“
„V tom případě bude váš článek o Lochnesském jezeře nudný.“
„Možná bych mohl napsat o vás. Takový dům v…“
„Ať vás to ani nenapadne!“ zařval Artur a na moment jsem v jeho očích spatřil něco rudého.
„Klid tatínku. Pan Ledley to jistě nemyslí zle.“
„Omlouvám se…,“ chtěl jsem říci, ale Artur byl rozezlen.
„Nikdy…nikdy nesmíte o tomto domě nikde napsat ani řádku, je to jasné?!“
„Chtěl jsem jen…“
„Je vám to jasné?!“
„Ano…omlouvám se.“
Nastala krátká, tichem zaplněná, mezera. Elizabeth se střídavě dívala na otce a na mně. Byla trochu vyděšená, zároveň jsem měl pocit, že se jí líbím.
„V pořádku, jsem rád, že je to jasné. Víte, tohle je panenský kus země a já o něj nechci přijít,“ řekl Artur.
„Já vás chápu, obdivuju váš dům. Ale nebojte, své slovo dodržím a nic o něm nebudu psát. Nyní bych už ale asi měl jít. Musím zas pátrat po příšeře.“
Elizabeth se na mně podívala trochu nešťastně.
„Venku se pořádně rozfoukalo a rozpršelo, blíží se bouře. Proto buďte naším hostem až do zítřejšího dne,“ vyzval mě Artur.
„Ach ano tatínku, to je výborný nápad,“ usmívala se Elizabeth a jako by na mně mrkla.
„Velmi vám děkuji, bude mi ctí tu být. Ačkoliv, myslíte, že je to venku opravdu tak zlé?“
„Račte se přesvědčit,“ vyzval mě Artur a zavedl mě ke vchodovým dveřím. Otevřel a já viděl, že venku to je opravdu zlé. Vítr lomcoval se stromy, kolem domu přibylo několik popadaných stromů a velkých větví, z nebe se valily husté provazy vody a blesky společně s hromy doprovázely celou situaci působivou atmosférou.
„To nevypadá vůbec dobře.“
„To opravdu ne. Tady v severním Skotsku jsou bouřky opravdu silné a trvají dlouho,“ řekl Artur a já si pomyslel, že tady opravdu nechci zůstat na dlouho. Zbývají mi čtyři dny a pak se musím vrátit zpět a sepsat článek, do kterého zatím nemám téměř nic.
„Pojďte, pane Ledley, budu podávat večeři,“ vyzvala mě Elizabeth sladkým hlasem, jako by mne vábila. A já bych se nechal vábit.

Jídlo pro mě zde mělo zvláštní chuť. Nedokázal jsem popsat proč a jakou přesně, ale cítil jsem, jako bych jedl, ale byl stále prázdný. Zvěřina vždy páchla jinak, tahle však voněla něčím vzdáleným, tu chuť měl i okolní vzduch od chvíle, co jsem našel ty hadí přívěšky na stromech.
Artur Smith jedl tiše a s podivuhodnou systémovostí. Každé sousto rozmělňoval stejný čas a každý kus, který ukrojil, byl stejný. Bylo to jak sledovat stroj. A mně to znervózňovalo. Elizabeth měla malou dívčí porci a neustále těkala očima na mou i otcovu stranu. Na mně se dívala jako na hosta a kontrolovala, zda něco nepotřebuji.
„Co říkáte vínu?“ zeptala se Elizabeth.
„Je velmi dobré, ale přemýšlím, odkud může být. Připadá mi velmi staré a nikdy jsem takové neokusil.“
„Máte dobrý postřeh. To víno je opravdu velmi staré. Již tři sta let.“
„Opravdu?“ téměř jsem vykřikl překvapením. „Musí být nesmírně cenné.“
„Také je, ale nemá vyčíslenou hodnotu, pane Ledley,“ řekl Artur. „Ze svého bývalého bydliště jsem přivezl spoustu láhví, které odedávna patří naší rodině. Víno je má srdeční záležitost.“
„Smím-li se zeptat, odkud tedy víno je?“
„Z Francie.“
„Pocházíte z Francie? Smith je tedy poněkud nefrancouzské jméno,“ poznamenal jsem a Artur se zatvářil zle. Praštil vidličkou o talíř, až se Elizabeth lekla.
„Je jedno odkud jsme, ale Smith je naše příjmení. Začínáte mít novinářské otázky.“
„Tatínku pan Ledley to nemyslel zle. Prostě se jen zeptal.“
„Omlouvám se, jsem od přírody zvědavý,“ snažil jsem se situaci odlehčit.
„Já zase opatrný.“
„To chápu. Když se budu hloupě ptát, prostě mi řekněte, ať se na to neptám.“
„Prostě se hloupě neptejte, to postačí.“

Bylo mi z toho zvláštně. Artur byl tvrdý muž, ale začínal jsem se divit, jak to tady s ním může samotná dcera vydržet. Ten chlap je úplný morous. Ale Elizabeth na svého otce hleděla s nepochybnou úctou a láskou. A to, i když byl její otec zabrán do jídla. Bylo to fascinující sledovat tu jeho automatičnost. Artur vkládal sousto za soustem a rozkusoval je. Na talíře proběhl brouk, byl to šváb. Artur ho buď neviděl, nebo mu to prostě bylo jedno. Brouka nabral i s kusem zvěřiny a vložil do úst.
„Mohu se na něco zeptat?“
Artur dojedl, otřel si utěrkou ústa a hlasitě říhl.
„Vy prostě nevydržíte bez otázek, že ne? Tak prosím. Co to bude tentokrát?“
„Zaujaly mě ty obrazy kolem. Kdo jsou ti lidé a proč je máte vyvěšené v jídelně?“
Artur se znatelně pousmál.
„Víte, že ani nevím,“ řekl a napil se vína. „Dům jsem se rozhodl zachovat takový, jaký jsem ho koupil. Včetně těchto bizarních obrazů a věřte, že podobných podivností je dům plný. O minulých majitelích vím jediné, byli to blázni. Velká rodina, jejíž kořeny sahaly někam do střední Evropy. Ale mrouskali se mezi sebou a rodili se jim…zrůdy. Možná jedna z nich plave v jezeře.“
Artur se snažil vtipkovat. Bylo to překvapivé stejně jako nepříjemné. Tenhle chlap nebyl člověk, co by měl dělat zábavu. Ale víno patrně zapůsobilo.
„Tak co, pane Ledley, ukojil jsem vaší novinářskou zvědavost?“
„Téměř. Proč jste se rozhodl pro tento dům a jak jste se o něm dozvěděl?“
Artur se rozesmál, stejně tak Elizabeth.
„Na inzerát. Byl na něj inzerát v Londýnských novinách. Ano dokonce až tam. Starý, velkolepý dům v klidném a osamělém kraji. Příroda, klid a pohodlí. Tak to stálo v inzerátu. A my hledali nějaké osamělé a tiché místo. Dům byl velmi drahý pro obyčejného kupce, ale já měl peněz dost.“
„Proč jste hledali opuštěné místo? Vždyť Elizabeth je velmi mladá dívka a spíš by měla někde studovat a být mezi lidmi.“
„Myslím, že vím, co je pro mou dceru nejlepší, pane Ledley. A velké město a hodně lidí to není.“
„Dobře. Kam odešli minulí majitelé?“
„Myslím, že je čas na večerku. Elizabeth, ukaž panu Ledleymu, kde bude spát a pokliď tady. Dobrou noc,“ řekl hbitě Artur a zvedl se k odchodu.
„Dobrou noc, Arture, a děkuji za večeři.“
Smith dal pusu na čelo své dcery a zmizel z jídelny.
„Váš otec se na mne zlobí, že ano?“
„On je takový. Nerad odpovídá na cokoliv. Je to samotář.“
„Tak se mohu ptát vás.“
„Je už pozdě, ale zítra si budeme moci popovídat.“
„Budu se těšit,“ řekl jsem a sám sobě se divil, jak mi konverzace s tou dívkou jde. Cítil jsem se v její společnosti skvěle.
„Pojďte, ukážu vám, váš pokoj a koupelnu,“ řekla Elizabeth a já ji ochotně následoval. Vedla mě tím obrovským domem a já cítil, že dnešní noc nebude z obyčejných.