kolejiště

Mizím ti po kolejích,
co vedou od začátků
snad hledat v dálce konce
už měsíc nejím
a krev má v zmatku
teče obráceně
nebrečím
/to jenom předevčírem/
říkám si zatraceně
proč zvonce v světě širém
odbíjí z mého času
ještě bych chtěl
ze stínů zel
vystoupit
jako slunce z klasů
tam v polích mého dětství
pro druhé dějství
pro tóny tvého hlasu
pro vítr ranní
pro milování
pro noci hvězdné
nebo bez
Bože, věz!
Jsi-li
chci omluvit se za omyly
za pýchu mou i vzření
za chůzi tmou
i nevěření...
--------------------------------------------------------


„Ze všeho divného, co jsem kdy slyšel,
je nejdivnější, že se člověk bojí,
ač ví, že smrt, náš nutný konec,
přijde, kdy přijít má.“

(Wilda S.)