Dívám se skrz zavřená víčka

Chtěl bych Tě objímat, Tvé tělo k svému tisknout
a na chvíli se změnit v sochařskou tvárnou hlínu
abych až odejdeš si z měsíčního stříbra
do formy tak vzniklé odlil Tvou figurínu.

Tu bych si potom nechal jen a jen sám pro sebe
nikdo by nevěděl co že to v sobě skrývám
nikdo by nevěděl jak je to úžasné
že s Tebou potají každý den schůzku mívám.

Já jsem se ale nestal tou vlahou, tvárnou hlínou
zrovna tak nebylo vášnivé objímání
a tak si s představou, jak by to bylo krásné
v myšlenkách promítám příběh o krásné paní.

Nikdy jsem nežárlil a nikdy nezáviděl
ani jsem nevěděl, jak se to vlastně dělá
teď šatům závidím a na tvé prádlo žárlím
že smí se dotýkat celý den tvého těla.

Tvé prsy sevřené košíčky podprsenky
jak ptáčci lapení chtějí se dostat ven
ale ty krutá k nim jsi tak že nenecháš je
vymanit z věznění po celý dlouhý den.

Jaký to musí být princ co je osvobodí
a zámek na pásu cudnosti urazí.
Má na koni snad jet? Anebo připlout lodí?
A věříš ještě tomu, že někdy dorazí?