Když vítr fouká

Když mi vítr rozfoukává vlasy
tak přemýšlím co by řekl asi
jak by viděl ten náš svět
nejspíš že život není med

Řekl by: „Lítám si nad planetou
dokud mě hvězdy nezametou
vidím lidi a jejich trápení
a na tom se ani staletími nic nezmění

Vidím pláč i smích
vidím každý hřích
vidím vše a vlastně nic
a vidím vám to na očích

Když vám chci vlasy rozfoukat
protože já si chci s vámi hrát
nebojte mám lidi rád
mě se nemusíte vůbec bát

Lítám si po světě sem a tam
a vím, že stále vyhrává klam
navštívil jsem už všechny kraje
ale při pohledu na lásku mé srdce stále taje.“

Naštěstí vítr nemluví
nikdo z nás neví co on ví
on může vidět svět takový
jaký ho nepozná nikdo z nás

Když si tak pluje na zádech
a pozoruje z čeho tají se dech
když si tak poletuje nad naší tou
nádhernou modrou planetou

Závidím větru lítat jak on
v šíleném tempu srdce jak zvon
chtěl bych vidět z čeho tají se dech
a hladit krásné ženy po vlasech

Když mi tak vítr čechrá obočí
a pozoruje lidi jak se plahočí
tak chtěl bych být větrem letět neznámo kam
závodit s vichřicí a nebýt sám

A tak si vítr dál skotačí
a mně můj život pořád nestačí
snad to bude tím
že pořád sním
že jednou také uletím