Krutá „realita“

Dnešní cesta s mými životními čísly,
dnes bych necítila, ani kdyby mě podřízli.
Musela jsem se ujišťovat, jestli vůbec jsem,
jestli jsem vzhůru, nebo je to sen.

Dva, šest, osm, jedenáct, dvaadvacet, dvacet čtyři,
těžký flow, jsem jak od pampelišky chmýří.
Vidíš, co se děje a nemůžeš s tím nic dělat,
tuším, co bude a nemůžu určité věci změnit,
i kdybych chtěla.

Mají tak být, je to správně,
bojovat s tím, je tak marné.
Po cestě potkávám svůj budoucí sen,
ale nikomu nemůžu ukázat, co nosím pod srdcem,
co mám v duši,
bojím se to ukázat, všichni můžou jen tušit.

Chci být milována, být šťastná a necítit se sama,
už jsem zažila dost zklamání a chci být skvělá máma.
Chci dávat, co jsem nedostala a ve své pohádce žít nebo nežít, jediné,
co po emocionálně náročném dni, je to, že všechno se dá přežít.

Budu šplhat ze dna, pak zas spadnu,
vím, že to ustojím, já to zvládnu.
Dokud budu žít, budu doufat,
na laně se houpat,
když mě někdo shodí,
já se chytím,
nebo mě podrazí a už se řítím.

Ode dna vzhůru a zase zpátky,
nekonečné kruhy jako kolovrátky.
Když někdo vystrčí mě z kola ven,
je to pro mě splněný sen.

Děkuji Tobě, všem, i Bohu za každou radost i strast,
jelikož život není jak cumel, není to slast.