Žijeme a dýcháme slova

Žijeme a dýcháme slova. Mohou nám ublížit, mohou nás rozesmát. Jsou to ty nejsilnější zbraně, říkají. Ale je to pravda?
Přemýšlejte nad tím. Tolik se soustředíme na to, co lidé říkají, že často nevidíme, jací doopravdy jsou. Protože nakonec nezáleží na tom, co nebo kolik toho říkáme, ale co skutečně děláme.
Často zapomínáme, že lidé lžou. Jsou neupřímní. Pomlouvají. Vzduch je naplněný slovy, někdo stále mluví a tak tu létají slova, pravdivá i nepravdivá, upřímná i neupřímná, překrásná i odporná, a my je dýcháme, žijeme na nich. Bereme je jako tu jedinou danou věc, někdo řekne, že jeho nejoblíbenější barva je zelená, ale co když to není pravda? Co když to ta osoba řekla jenom proto, že člověk, se kterým právě mluví má rád zelenou a chtěl se mu zavděčit.
Možná kdybychom se nesoustředili jenom na slova, všimli bychom si, že daná osoba je oblečená celá v modrém, dokonce má i modrý přívěšek na klíčích.
Slova nás obklopují, dusí nás, a my se v nich topíme , jsme pokryti slovy, až ani my sami nedokážeme vidět, kým jsme.
Tak zkusme někdy místo mluvení pozorovat, a možná uvidíme svět úplně jinak.