Othello

Pro svou ženu bych udělal cokoli, snesl bych jí ono pověstné "modré z nebe"chci, aby se
cítila pohodlně a úplně v bezpečí. Snažím se jí rozumět, proniknout každý kout její mysli,
přesto cítím, že má v sobě tajnou komnatu, místo,kam nemám přístup. Nedobytná schránka
myšlenek a citů mě dráždí k zešílení. Nemusí přece přede mnou nic skrývat.Nebo snad
ano? Nesnesu pomyšlení na to, že by odešla, že by snad patřila jinému muži, dotýkaly se jí
něčí ruce. Kdykoli si to představím, cítím nával adrenalinu, ovládne mě slepá zuřivost. Jen ta
pouhá představa mi způsobuje nevyslovitelnou duševní trýzeň jakoby mi čísi neviditelná
ruka zaživa rvala vnitřnosti z těla.Nikdo ji nebude milovat tak jako já.
Podle mínění mojí rodiny a mého okolí, jsem byla šťastná. Dokonalé, pohádkové štěstí.
Rodina jako ze žurnálu. Úplně to slyším. "Byt jí koupil, nepije, nekouří,nedělá jí scény, o děti
se stará, ona se doma taky nepředře, krámek jí zařídil,aby se nemusela nikde handrkovat se
šéfem o výplatu a ona se pořád tváří jak hromádka neštěstí, neví,co by chtěla."
Ano, manžel pro mě tohle všechno opravdu zařídil,mimo to mě doprovázel na nákupy, ke
kadeřnici (aby mi pomohl vybrat střih a barvu vlasů),vozil mě ke kosmetičce a na manikůru
(jeho žena si musí dopřát tu nejlepší péči a kromě toho, přece se nebudu nikde trmácet
tramvají), pomáhal mi s výběrem bot a oblečení (prosté tenisky, tričko a džíny nejsou vůbec
sexy), měly to být trendy kousky. Nosil mi květiny. I ve do fitness centru jsme chodili spolu.
On zvedal činky, já se potila na běžícím páse. Pálivá bolest v hrudníku mě přinutila zpomalit,
lapala jsem po dechu,dusila jsem se uvnitř, nabrala jsem tempo, pryč.. utéct. Jsem vězeň.
Vrabec zavřený ve zlaté kleci. Vzácná květina,kterou je třeba zalévat, vystavit na odiv a
hlavně opatřit cedulkou: "Na vystavený exponát nesahat". Nemůžu přesně říct, kdy se náš
pečlivě vybudovaný a útulný domov proměnil ve vězení s ostrahou. Nestalo se vlastně nic
zásadního,žádná nenadálá změna, žádná hádka nebo výbuch vzteku, nic.. Smyčka se
kolem mě utahovala pomalu a nenápadně, asi jako když had ovíjí svou nic netušící kořist,
když si uvědomí, že se něco děje, a pomyslí na útěk je už většinou pozdě. Seděli jsme v
obývacím pokoji. Nachystal kávu, musíme si prý promluvit. Pozoroval mě přes stůl očima
raněného zvířete. Ve vzduchu se vznášelo nevyřčené obvinění. “Jak jsi jen mohla?” Začal
výslech. Mám právo nevypovídat, cokoli řeknu, může být a bude použito proti mě, stejně tak
moje mlčení. "Proč nic neříkáš, nemáš co bys dodala? Souhlasíš, že mám ve všem pravdu?
Myslíš si, že mě můžeš ignorovat? Je lepší než já? Jak dlouho se znáte, odkud, vídáte se
ještě? Tak co mi k tomu řekneš?" Otázky a zase otázky, dokud mi v hlavě nezačalo bzučet
v hlavě jako v úle, dokud mi ruce a nohy neztěžkly nekonečnou únavou, konspirace a
obvinění, stále dokola. Rezignovaně jsem seděla s hlavou v dlaních a čekala kdy to skončí.
Dřív jsem plakala, vzteky, bezmocí, zoufalstvím, teď už jsem příliš unavená na slzy, možná
jsem otupěla,člověk si zvykne na všechno...téměř. Když skončil svůj výslech, serenádu
obvinění, vydírání, úpěnlivých proseb a zapřísahání, cítila jsem se téměř vinna ve všech
bodech obžaloby. Podařilo se mi sebrat poslední zbytky zdravého úsudku a sebeúcty,
nebudu se nijak obhajovat, vážně nemám, co bych k tomu dodala. Ne,s nikým se nestýkám,
moji přátelé nebo bývalí spolužáci mi občas zavolají nebo napíšou, popřejí mi k
narozeninám, k svátku, na Nový rok, někdy se mnou prostě chtějí jen mluvit nebo mě
pozvou ven, tak se to dělá, udržovat sociální kontakty je přece normální. " Víš, že Tě miluju,
nesnesu pomyšlení na to, že bych Tě ztratil." Teatrální výstup je u konce. Zavřel za sebou
dveře výslechové místnosti(obýváku) a odešel, úlevou jsem se sesunula do křesla a
vyčerpaně si promnula spánky. Malá pauza, aktéři dramatu mohou vydechnout, přijde
dějství druhé, na scénu nastoupí rytíř v zářné zbroji, ochránce. donese pugét nebo nějakou
malou pozornost, malou, okázalou a luxusní. Bude mě obletovat. " Odpočiň si, pár dní to bez Tebe v obchodě zvládnu. Nemusíš vůbec nikam chodit, nákup dovezu, děti ze školy
vyzvednu, s ničím si nedělej starosti. Můžeme se třeba navečeřet v restauraci. Kam bys
chtěla jít?" Chtělo se mi zakřičet: " Pryč! Kamkoli, hlavně daleko od Tebe." Místo toho jsem
se usmála: "To je jedno, zeptej se dětí. Pizza bude fajn, myslím.Měla bych se objednat k
lékaři, zase mě bolí hlava." Chápavě přikývne. Letmý polibek na rozloučenou a byl klid. Zrak
mi padnul na svatební fotografii ve zlaceném zdobném rámečku. Michal byl vždycky milý,
pozorný, vydržel si se mnou povídat dlouhé hodiny, chtěl mě znát, rozumět mi, trávil se
mnou každou volnou chvilku, zajímal se o to, co dělám, jak se u toho cítím, s kým se
stýkám. Některé varovné signály tvrdohlavě přehlížíme, hlavně na začátku vztahu ve stavu
poblouznění, smyčka se utahuje. Na naší svatbě nešetřil, nechtěl ani slyšet o tom, že bych
měla platit alespoň část nákladů. Dal si opravdu záležet na tom, aby mi splnil každý můj
dívčí sen.Ten den jsem se cítila jako Afrodita, která právě sestoupila z Olympu na zem.
Dlouhé bílé šaty v řeckém stylu byly vkusně doplněny masivním zlatým náhrdelníkem, vlasy
jsem měla vyčesané do antického drdolu. K obřadní síni nás v bílém lakovaném dovezli dva
sněhobílí koně. Tetičky plakaly a strýčkové si rozpačitě upravovali vázanky. Bohužel moji
rodiče se té velké slávy nedočkali. Padlo dvojité “Ano” , jedno zvučné a sebevědomé, druhé
nejisté a trochu nervózní. Brzy přišlo těhotenství, první syn, necelé dva roky potom se nám
narodil druhý syn. Mezitím pro "nás" Michal budoval obchod a plánoval skvělou, zajištěnou
budoucnost. Tři roky plné práce a rodinného štěstí. Afrodita si nabila ústa. K lékaři jsem
zašla, ale ne kvůli bolestem hlavy, čtvrt roku jsem tajně navštěvovala psychoterapeuta.
Pomohl mi zorientovat se sama v sobě, nabrat sílu k poslednímu úderu-rozvodu. Rozhodla
jsem se , že se nebudu krčit, ani utíkat, a postavím se k se tomu čelem. Sestřička se na mě
vlídně usmála a uvedla mě do ordinace. Můj terapeut, starší prošedivělý pán, mě zkoumavě
pozoroval. Od banálních a zdánlivě nesouvisejíchích témat jsme přešli k poslednímu
konfliktu. Jeho teplé, hnědé oči vyzařovaly pochopení a podporu. "Dnes se zaměříme víc na
Vašeho partnera. Kdo je a co jste v něm viděla tehdy, co se změnilo a jak ho vidíte teď."
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči, vybavila se mi známá tvář. Úspěšný obchodník,
emoční mrzák, starostlivý otec,milující muž, ochránce, tyran, mučedník, trýznitel, spořádaný
občan, monstrum...můj manžel.Jana se včera vrátila od lékaře nějaká divná. Cítím, jakoby
ode mě odcházela, nic neřekla, usmívá se. Kdo by se taky chlubil tím, že udržuje poměr se
svým doktorem, určitě se mi vysmívá. Po tom všem, jak jsem se kvůli ní nadřel a co jsem
pro ni udělal. Nehádá se, ale cítím, jak se uvnitř staví na odpor a sbírá sílu. S tím doktorem
to musí přestat, ještě neví, co je pro ni nejlepší, pořád si myslí, že je jinde tráva zelenější.
Ten seladon si s ní jen pohraje a odkopne ji až ho přestane bavit. Snad se kvůli němu
nevykašle i na děti. Myslí si, že nic nevidím, že se mnou může zametat? Musím si s ní
promluvit. Musí pochopit, kde je její místo, musí pochopit, že ji opravdu miluju, musí…