Život nanečisto

Chtěla bych žít nanečisto.
Vdechovat kouř a nedostat z toho rakovinu.
Natrhat kytky a nenadělat škodu.
Způsobit si úraz bez krve a jizev.
A až poté si říct – můžu žít.
Poučit se z chyb a přitom se neztrapnit,
v tomto životě plném výzev.
Chtěla bych žít nanečisto.
Být jedním z těch kompletních lidí,
co už se po pravdě dávno nepídí.
Nanečisto a hezky, ale špatně.
Vždyť si to můžu dovolit!
Po nocích skládat verše nepodstatné,
za dne pak mysl vínem otupit.
Nanečisto, špatně a sebedestruktivně.
S vidinou jakéhosi vzkříšení,
já mám myšlenky – teď už – poslední,
že ráda bych ještě jednou do ruky vzala,
to, co jsem zničila a natrhala,
ty květiny s trny a ostnatým drátem.
A dál už to všichni asi znáte.