Když se dva perou, třetí se směje.

„To se ten tuňák jako vypařil sám, nebo co?!“
Hádku probíhající v kuchyni jsem zaregistrovala už na chodbě, ale až teď ve dveřích, když ke mně kromě změti hlasů doléhá i význam slov, pochopím, o co jde. Ani mě nepřekvapí, že jedním z hlavních aktérů je Tugger, momentálně tedy spíš jen jeho zadek, jelikož horní část těla se ztrácí kdesi hluboko v lednici.
Zakřením se.
„Já to ale fakt nebyl!“ brání se Mungo u stolu. Sedí schoulený na židli, paže pevně založené na hrudi a dotčeně špulí pusu. Zadek svého nejlepšího kamaráda se mu ale zjevně přesvědčit nedaří.
„Tuggere, je tu na třicet hladových krků,“ ozve se od kuchyňské linky Jenny klidně a krátce ke mně zvedne pohled od bochníku chleba, který právě krájí. Vrásčitou tvář jí na ten okamžik prozáří přívětivý úsměv. „Jedna konzerva se tady snadno ztratí.“
Tugger konečně vytáhne svou blonďatou hlavu z lednice a v jeho očích se teď objeví cosi až komicky zoufalého. „Ale proč zrovna ta moje?“
„Chvíli vydrž. Až se vrátí ostatní, udělám palačinky.“
Ozve se rána, jak se dvířka lednice zabouchly. „Nechci palačinky.“
„A proč zase?“
„Nemám rád sladký.“
Mungo se na svého nejlepšího kamaráda zadívá tak chladně, že kdyby pohled skutečně mohl zabíjet, byl by Tugger mrtvý už nejméně desetkrát. „A sladký nemá rádo tebe!“
„Vždyť se z toho nenajím!“
„Jsi jen rozmazlenej,“ odtuším mu a protáhnu se kolem něj ke stolu, přičemž ho dloubnu do žeber. „Kdybys měl opravdu hlad, sníš, co je.“
Cuknu hlavou za sebe směrem k Jenny. „Třeba ten chleba.“
„Dal bych si chleba,“ odsekne mi, přičemž po Mungovi šlehne nenávistným pohledem. „S tuňákem.“
„Tak máš smůlu!“ naježí se zrzek okamžitě. „Kdybys nebyl lakomej a občas se podělil, třeba by ostatní neměli na tvoje jídlo takovej zálusk.“
„Co tím chceš říct?!“
„Že jsi sobec! Nedáš mi ani ochutnat...!“
Jenny se na mě trochu odevzdaně podívá, jasně v jejím výrazu vyčtu, že jakkoliv oba kluky miluje, v tuhle chvíli jí začínají pěkně lézt krkem.
Povzbudivě se na ni usměji. Sama vím, jak moc otravní dokáží Tugger s Mungem být, a nejen, když jde o jídlo.
„Sežral jsi to, že jo?!“ zavrčí Tugger, propaluje nebohého zrzka pohledem. „No jasně, žes to byl ty...!“
„Nebyl!“
„Zrádče!“
Jen tak tak stačím uskočit, abych se vyhnula blonďatému tornádu, které Mungovi skočí po krku. Ten se okamžitě prudce vymrští ze židle a vrhne se ke dveřím, přičemž má ale co dělat, aby se vyhnul letící utěrce, kterou po něm Jenny hodila. Už vzápětí i s Tuggerem v patách zmizí v útrobách domu, odkud k nám ještě několik následujících vteřin doléhají jejich hlasité nadávky.
„Jako malí,“ vzdychne Jenny a zavrtí nad nimi hlavou, než začne krajíce chleba postupně skládat do košíku s pečivem.
Sama pro sebe se uculím a otevřu dvířka od spíže.
Nepotřebuji příliš času, abych našla, co hledám.
„Veerle...?“ vykulí Jenny překvapeně oči, když jí z košíku ukradnu jeden krajíc a s konzervou nakládaného tuňáka se posadím ke stolu.
„No co? Neublíží mu to, stejně je poslední dobou línej a nic nedělá. Pár koleček kolem Doupěte mu jen prospěje.“
Drobná stařenka si založí ruce v bok a zakroutí hlavou. „A já si říkala, že jsi celou dobu nějak podezřele potichu...“
Jen se na ni usměji a blaženě přivřu oči, když se mi lahodné masíčko doslova rozplyne v ústech.