Jen několik vteřin

Letadlo bylo připravené k odletu. Stálo na začátku vzletové dráhy a pilot už jen čekal na povolení k odletu od řídící věže. Bylo krásné slunečné ráno, na nebi nebyl ani mráček. Počasí jako stvořené pro let, lepší podmínky být nemohly. Viděl to pilot v kabině letadla, všimli si toho také někteří cestující, jimž se okamžitě v myslích zjevila vidina klidného letu.
Susan byla jednou z nich, byla v klidu, věděla, co ji čeká, už absolvovala mnoho letů a nebála se, cítila jen vzrušení z blížícího se prudkého zrychlení letadla a následného odlepení od země.
Člověk sedící hned vedle, křečovitě svírající opěradla svého sedadla, měl zřejmě velice odlišné pocity. V jeho očích nebyla ta známka pohody, kterou cítila Susan. Upřeně zíral před sebe a společnost mu dělali pouze hrozivé myšlenky na to, co by se jen mohlo stát. Byl to její manžel.
Susan si všimla jeho tváře.
„Georgi?“ Zeptala se ho potichu. George ale nevnímal, stále jen nepřítomně hleděl na sedadlo před sebou.
„Georgi!?“ Zkusila to znovu a hlasitěji. Tentokrát už její manžel zareagoval. Zamrkal a otočil se k ní.
„Říkala jsi něco?“ Zeptal se zmateně. Susan se v koutku úst objevil malý úsměv.
Byla šťastná, nic jí nescházelo, po boku měla svoji milovanou polovičku a před sebou vysněnou dovolenou u moře. Chtěla už jen, aby se její manžel cítil stejně.
„Koukni, jak je venku krásně.“ Řekla Susan snažíc se přivést svého muže na lepší myšlenky. George se podíval z okna a znovu se u něj objevil pohled stejný jako před několika vteřinami, jen s rozdílem, že už nezíral na sedadlo před sebou.
„Georgi!?“ Susan opět zkoušela získat jeho pozornost.
Povedlo se.
George se otočil zpět ke své ženě, ale stále hleděl někam do dáli.
„Podívej se na mě!“ Susan chtěla aby se jí díval do očí.
Dokázala to.
Jejich pohledy se setkaly.
George se teď díval přímo do jejích krásných modrých očí.
„Nemusíš se bát, všechno bude v pořádku.“ Řekla Susan něžně a vzala svého muže za ruku.
„Uvidíš, nic se nám nemůže stát.“ V tu chvíli ucítila, jak se v něm uvolnilo to napětí, které ho tak svazovalo. Usmál se.
Drželi se za ruku. Jeden druhému se dívali do očí a usmívali se na sebe tak, jako už tolikrát předtím, stejně jako v den, kdy se spolu seznámili, stejně jako v den, kdy si uvědomili, že nikoho jiného už v životě nepotřebují, protože mají jeden druhého.
George už se nebál.
Na okamžik oba zapomněli, že jsou v letadle, připraveni vzlétnout. Možná by se tam na sebe dívali ještě pěknou chvíli, kdyby je náhlé zrychlení letadla nevrátilo zpět a nepřerušilo ten nádherný okamžik. Letadlo se odlepilo od země a po několika minutách vystoupalo do požadované výšky.
Start trval jen několik vteřin. Většina cestujících na palubě to tak vnímala. Kromě jednoho muže a jedné ženy, kteří spolu znovu prožili, během těch několika vteřin, ty nejkrásnější okamžiky z jejich života.