Králova báseň

Toužil se králem stát,
svou milou vynášet do schodů,
od rána do noci pracovat,
k nohám ji snést noční oblohu.

Časem však zapomněl,
že přála si muže.
Nechtěla bohatství,
šperky ni růže.
Usíná den co den pod drahou peřinou,
ač touží jen v náruči milého spočinout.

Postavil královně hrad,
převeliké stavení.
Královna tvrdila však,
že dal pro ni postavit vězení.

Časem král zapomněl,
že chtěla mít přítele,
nač je jí stavení
od něho vzdálené?!
Tisíce místností, kde marně se hledají,
dvě duše zbloudilé, jež dávno se neznají.

Teď všichni si šeptají,
co stalo se králi,
že vzdala se přepychu a zmizela v dáli.
Ani pak nepoznal,
co vskutku chtěla.
„Proč utekla ode mne,
když všechno měla?“

Své bohatství na odiv
všem okolo dával
a nejdražší poklad měl skrytý.
Zatímco každý den šperky ji střádal,
uzamkl v srdci svém
laskavá slova
a city