samota

Básnířka bez nálady
v hlavě pustoprázdně
rým došel
/pokud kdy byl/
i volný verš pokulhává
před sebou prázdný papír
a přitom by tak ráda
napsala že má ráda
že miluje
bláznivě
až na hranu pocitu
až do krve
že nenávidí samotu
když za okny bez slunce
jeho hlas bez těla je jak ozvěna
jak bumerang házený bez konce
jak obraz bez rámu paží
po ránu
jak podivná poloha viselce
jak smutek havranů
na poli za městem
smutná je
když je jen snem
sobotních rán
a nedělních večerů
vzácných dnů
nesnáší příšeru
se jménem DALEKÁ
miluje miluje miluje
básníka
bezejmenná
.
.
.
však jen do času
.
.
.
básně nemusím psát
když směješ se mi do vlasů