Deník lodní mazursky velikonoční (den pátý a šestý)

V předvečer nadšeni chuťových pohárků hlazením
snídani pro sedm jali jsme objednat sobě, inu proč ne?
Ráno jsme v lokále samotní, nejistí s placením.
Pro třicet hostinu nosí nám, co si šrajtofle i břuch počne?

Uleví se nám až při platbě, netřeba úvěru.
Co pak s tou hojností nezbuflou dělají, to už nás netrápí.
Ostrůvek Grajewski dobýt chcem, vzbuzuje důvěru.
Holinou suchou však nejde to. Není chuť risknout zmrzlé tlapy.

U mostu točného čekáme více než hodinu.
Potopit fendry je nutností, vážeme závaží ze zídky.
Kopyta do tepla, vděčná jsou tomuto počinu.
Zelená! Betony vracíme na místo. Konce jsou vyhlídky.

Už jen tak kousek tam a zas zpět na plachty pohodou,
bez mapy, buzoly, kluci si trénují, kdyby se koukali...
On mělčin místopis není v nich zanesen náhodou.
Duc duc duc - ploutev zní o kámen. Nečtete? Tak co jste čekali?

Po hladkém přistání nastal čas drhnutí
v posledních paprscích doruda zbarvených.
I ráno úklidem jsme všichni prohnutí,
nežli zříme podlah psích chlupů zbavených.

Loďka ta statečná náš nájezd přežila
bez šrámů nových ač měla i namále.
Bůhví zda někdy dřív zimu tu zažila.
Kauce je netčená - toť šťastné finále.

Sněhová nadílka štědrá i na řekách asfaltu,
my sámo na letních, šák mělo bejt teplo od jara.
Výpadky proudu se táhnou už od Baltu,
semafór nebrzdí na hlavní obě naše fára.

Nakoupit uzené rybičky nejbližším v zapadlé vesnici.
Po cestě od kávy ke kávě srdnatě řidiči bojují
s únavou. I tak se poutníci těší na zrozenou tradici.
V máji snad rozmrznou, jisté je, že vodu milují.

Pátý den