rybniční...

když ráno vychází slunce
zbarví ho celý oranžem
když je pod hradbou mraků
potáhne jej šedým atlasem
při dešti se podobá struhadlu
na jakém máma strouhala brambory
za jasného dne bývá modrý až bílý
a někdy můžete padnout
ještě na lepší chvilku
kdy tichne večerem

po straně za loukou
lemované tuhou stěnou lesa
zapadá slunce
na bažinatém palouku
stojí tu a tam skupinky borovic
ještě nízké a rozložené do široka
zrovna rozkvétají
na větvích nahé sladce růžové prstíky
upřené dychtivě a něžně k nebi
tráva je vysoká
plná černých kominíčků
voda šplouchá
a co chvilku zašustí do skoku
občas prořízne hladinu
špičkou tužky kapří ploutev
a pár mizejících kol ukazuje
kde si rybka chňapla po vzduchu

nebe pomalu temní
z šedé do tmavomodra
opoždění chrousti ještě tlučou do listí
šustí chvíli v trávě
jak nemotorně padají
a pod oblohou se odrážejí duby
jako postavy s rozpřaženýma rukama
vylekané požárem
uhasínajícím kdesi v dálce

najednou přijde ta chvíle ze tmy
která ještě není úplná
chvíle podivného ticha
listí i vítr se utiší
ptáci uléhají ke spánku
a ryby plují nejblíž k hladině

potom ten čas zmizí
voda zčerná
oheň dohoří
hvězdy se přestanou třást
a člověk si začne broukat
možná trochu ze strachu
který zůstal z dětství

v takových chvílích
se povídají věci
které nikdy jindy neřeknete
navazují se přátelství
která jindy nevzniknou
a milenci se milují nejvíc
s největší obavou z rozloučení