Lavička v čase
;-)
» autorka: Lilith |
Nová a voňavá ve dřevě pyšnící se na kovových nohách zdobných
usmívá se pod tíhou dvou sedících milenců
co spolu cukrují koblihy i vzájemná slovíčka
kapesníček krajkový slečinka upustila
a mladý pán z prachu jí ho podává
ruku políbí a malinké srdíčko nožíkem v koutku opěradla vyřezává.
Roky uhání a dědeček tu podřimuje, jen tak dopoledne
v ruce rohlík, holubím zobáčkům občas drobky hodí
vrabčák jim šibalsky krade zobání a číhá opodál na další
pánovo starý pes u nohou mu leží a usíná rozpůlen stínem berlí.
Dva mladíci na opěradle poskakujíc neklidně sedí
mezi nimi rozesmátá děvčata
všichni se smějí, kouří a všichni mluví najednou
lavičku vajgly a odpadky a svými problémky obsypou
jejich iniciály a divná slova barevným sprejem vybarvená
jako podpisy zůstanou v ní vyryty
vedle sotva znatelného srdíčka z minulého století.
Dřevěně unavená prkna zpuchřelá a polámaná
slušivě obrostlá mechem jak v kožichu šedozeleném
lavička do sebe zhroucená, dřevo si v poklidu tlí
nezdobná konstrukce pláče slzy rzi, v parku opuštěná
ale i park pomalu do své nespoutanosti se zavírá
jen plevel životem bují.
V dalším století divoký prales celou ji pohltí.
Moudrá příroda si se vším poradí…
proto ji miluji
.
Vošklivá lavička, přesto inspirace
Mechový kožich
.
usmívá se pod tíhou dvou sedících milenců
co spolu cukrují koblihy i vzájemná slovíčka
kapesníček krajkový slečinka upustila
a mladý pán z prachu jí ho podává
ruku políbí a malinké srdíčko nožíkem v koutku opěradla vyřezává.
Roky uhání a dědeček tu podřimuje, jen tak dopoledne
v ruce rohlík, holubím zobáčkům občas drobky hodí
vrabčák jim šibalsky krade zobání a číhá opodál na další
pánovo starý pes u nohou mu leží a usíná rozpůlen stínem berlí.
Dva mladíci na opěradle poskakujíc neklidně sedí
mezi nimi rozesmátá děvčata
všichni se smějí, kouří a všichni mluví najednou
lavičku vajgly a odpadky a svými problémky obsypou
jejich iniciály a divná slova barevným sprejem vybarvená
jako podpisy zůstanou v ní vyryty
vedle sotva znatelného srdíčka z minulého století.
Dřevěně unavená prkna zpuchřelá a polámaná
slušivě obrostlá mechem jak v kožichu šedozeleném
lavička do sebe zhroucená, dřevo si v poklidu tlí
nezdobná konstrukce pláče slzy rzi, v parku opuštěná
ale i park pomalu do své nespoutanosti se zavírá
jen plevel životem bují.
V dalším století divoký prales celou ji pohltí.
Moudrá příroda si se vším poradí…
proto ji miluji
.
Vošklivá lavička, přesto inspirace
Mechový kožich
.
Tipů: 12
» 26.04.17
» komentářů: 16
» čteno: 1066(14)
» posláno: 0
» nahlásit
» 27.04.2017 - 00:24
Lil, vryj si do lavičky...pardón do hlavičky, že se mi tohle dílko obzvlášť líbí.
A posílám vošklivýho smajlíčka ;-)
A posílám vošklivýho smajlíčka ;-)
» 27.04.2017 - 07:59
Ty jsi šikula, viď? Vyhlídneš si prostě lavičku, co vypadá zdánlivě obyčejně a napíšeš o ní takový fejeton. V Tobě se rodí příběhy, jak malí svištíci. :) První sloka mě hned naladila do úsměvu, cukrů. :)
Ta lavička tedy něco pamatuje. I holubího dědu, když byl ještě mladý. Vyslechne i nové generace, všechno ve své dřevěné paměti. Krásně jsi to uzavřela přírodou. .)
Ta lavička tedy něco pamatuje. I holubího dědu, když byl ještě mladý. Vyslechne i nové generace, všechno ve své dřevěné paměti. Krásně jsi to uzavřela přírodou. .)
» 27.04.2017 - 18:41
Ringo: Ryju si to do hlavičky a posílám usměvavé smajlíčky a velké poděkovníčky :-)
» 27.04.2017 - 18:43
Tara: Kdo ví, třeba se v příštím životě vrátíme jako ptáci ;-)
Děkujůůů :-)
Děkujůůů :-)
» 27.04.2017 - 18:46
vavaoko: V dalších stoletích budeme třpytivý prach a porostou z nás všedivné rostlinky... ;-)
Děkujík :-)
Děkujík :-)
» 28.04.2017 - 23:01
Lavička milenců, ukrytá ve křoví,
nožem je zraněná, ji to však přebolí.
Chlapec tam vyrývá jméno své milé,
na vždycky zvěčnit chce, krásné ty chvíle.
ST.
nožem je zraněná, ji to však přebolí.
Chlapec tam vyrývá jméno své milé,
na vždycky zvěčnit chce, krásné ty chvíle.
ST.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Blíž, jen blíž… | Následující: Pecička