Slunce svítí i skrz ostnaté dráty

Hraniční poruchou osobnosti údajně trpí víc než 30% lidí, kteří vyhledají psychiatrickou pomoc. Hraniční porucha osobnosti nejsou halucinace ani deprese, hraniční porucha je neschopnost milovat, nebo naopak nutkání milovat až příliš. Tenhle příběh jsem nejenže napsala - prožila jsem ho.
» autorka: anezkazemenova
Slunce svítí i skrz ostnaté dráty může na první pohled jakožto název působit poněkud morbidně, ale není to tak. Kromě skutečností, že v pár částech najdete přímo hmotný a doslovný odkaz na tento nadpis a že je tato věta zároveň posledním veršem jedné básně napsané na základě právě těchto událostí, je to především metafora, která má poukazovat na to, že člověk může prožívat štěstí v neštěstí. Následující příběh je toho přímým důkazem. Vlastně už od jeho poloviny jsme se řítili do záhuby, a přesto i za tou polovinou najdete spoustu krásných chvil.
Rozhodla jsem se tohle všechno sepsat, protože každý se někdy poprvé zamiluje a pokaždé je to na celý život. Z části to říkám ironicky, protože si to pokaždé tak palčivě přejeme, ovšem ten vztah na celý život bohužel vydrží jen málokdy. Z části to ale myslím vážně. Ty stopy z prvního většího zamilování spolu zkrátka táhneme a je jedno, že v celém životě i v té konkrétní přítomné chvíli je třeba důležitější úplně jiný a mnohem vážnější vztah. Pořád je tu to něco, co s sebou buď ublíženě vláčíme jako kouli na noze nebo křehce uchováváme v hlavě coby snový obláček.
Teď možná mluvím, jako bych si hrála na bůhvíkoho, za což se omlouvám a ujišťuji vás, že si stále uvědomuji svou naivitu patnáctileté holky. Jen jsem už od hodně lidí slyšela hodně vyprávění a po tom, co jsem prožila, jsem si tak nějak dala dvě a dvě dohromady. Třeba musím pořád myslet na to, jak naše babička vypráví o svém prvním chození s výpravčím. Nepatří k těm důchodcům, kteří mají nevyčerpatelnou zásobu příhod a životních zkušeností, kterými vás denně bombardují, vlastně o minulých věcech skoro nevypráví. Ale o tomhle říkala už hodněkrát. Utkvělo to v ní.
Abych neztratila nit – rozhodla jsem se to napsat proto, že každý se jednou poprvé zamilujeme, a když to skončí, prožíváme velmi těžké období. Znovu opakuji – nechci si hrát na bůhvíkoho. Jenže na druhou stranu myslím, že jen málokdo ve svých čtrnácti, patnácti zažil to co já. Tedy – to, co my. Takže vzkaz pro většinu z vás: nejspíš jste na tom nebyli/nejste nejhůř. (A abych se příliš nelitovala – já taky ne .)
Už to všechno sice končí, ale já po tom chci zanechat stopu. Nechci na tohle zapomenout a myslím, že by si to měl přečíst i někdo další. Ten příběh stojí za napsání už jen proto, že to není výmysl něčí fantazie, nýbrž prostě pravda. A na pravdu to má filmovou strukturu až moc. (Filmová struktura = sladký začátek, pohádkový průběh, náhlý zlom a špatný konec. Ale o tom víc později.) Nebo se to také dá říct jinak – skládá se to z mnoha snových obrazů, což zní bláznivě. Jenomže když život trochu pročistíte, skutečně sestává ze snových obrazů. Jen musíte umět přebírat.
Třeba to někoho nakopne nebo inspiruje nebo mě ten někdo pochopí. A to je to, po čem v tuhle chvíli toužím asi nejvíc - aby mě někdo pochopil. A pokud to se mnou celé neprožije znovu, nepůjde to. Takže prosím.

Byla jsem úplně normální holka, která měla úplně normální sny. Chtěla jsem kluka, co by mě měl bezmezně rád, byla bych pro něho všechno, chápal by mě, nikdy by po mě nechtěl nic, co nechci já… Chtěla jsem kluka, vztah s nímž by vydržel celý život. Chtěla jsem, aby mě měl rád takovou, jaká jsem. Aby měl hodně stejných zájmů a vlastností a hlavně aby mu nechyběla empatie. Aby se mu líbily zároveň moje bláznivé nápady i výsledky mého hlubokého uvažování. Chtěla jsem, aby to bylo jako z filmu. Přesně jako z filmu. Jenže tehdy mi ještě nedocházelo, že hodně romantických filmů končí otevřeně nebo dokonce špatně. Nedocházelo mi, co vlastně chci. A ani že to dostanu.
Už jen kostra toho našeho příběhu… Začalo to už v šesté třídě, kdy se ještě místo špinavého slova chce používalo nevinné líbí se mu. Už tehdy to něco začalo a (kromě jedné poměrně krátké přestávky) trvalo to pořád, pořád, pořád dál, vážně dlouho. To se nestávalo často. To, že mu jeho náklonnost ke mně vydržela navzdory mému nekonečnému odmítání takovou dobu, bylo skutečně celkem neobvyklé. My k sobě prostě patřili. Museli jsme. Musíme. Nevím.

Dvě sešlapané tenisky se šoupaly o chodník. Přišel podzim. Stromy ještě nebyly holé, ale už plešatěly. U obrubníků louže. Obloha zatažená.
Měla jsem hrozný strach, že se něco pokazí, protože jsem nikdy s žádným klukem nikam nešla domluvená předem. Jenže jsem do toho zkrátka jít musela. I když jsem si to nepřipouštěla, právě tohle byla moje šance jak se stát herečkou v tom romantickém filmu. Proč nepřipouštěla? Protože následující.
Kluk? To nepřipadalo v úvahu. Já byla tehdy totiž hrozně slušná holka. Bála jsem se rodičům přiznat cokoli, co by se jim nemuselo líbit, jelikož jsem měla strach, že je zklamu. Tudíž moje poslání ten den bylo jasné: nedat na sobě nic znát a nezačít nic, s čím by nemuseli hned souhlasit.
Už chápete, jaká jsem byla? Hrozně upjatá. Jenže to jsem si tehdy přiznat nemohla. Schovávala jsem se za to, že se snažím věci vidět realisticky a za fráze typu: „Tak se nad tím taky zamysli“ nebo „mám pravdu a bude to tak lepší“. A že jsem byla tak trochu zamilovaná – to jsem si taky přiznat nechtěla.
Svoje poslání nechat raději zatím veškeré city stranou (trochu drsněji řečeno: zakopnout všechno ze strachu a nervozity pod postel) jsem nejdřív splnila a všechno si po pravdě přiznala až úplně jiný den – v zimě, kdy je všechno bělejší, čistší a je proto všechno líp vidět. I do sebe člověk líp vidí. Je častěji doma a má víc času přemýšlet.
Tohle byla víceméně jen předmluva. Náhled do toho, jaká jsem byla. Začne to až tím dnem, kdy to skutečně začalo. Kdy tomu našemu filmu dohrála úvodní píseň, kdy přeběhly začáteční titulky.

Jmenoval se Matouš a tehdy jsem ho ještě moc neznala. Pořád byl zatím jen rozmazaným obrysem rýsujícím se někde na obzoru, kam ani nebylo pořádně vidět. Ale začínala jsem ho poznávat. Nebyl to jen malý kluk, kterého zblbla malá holka. Věděl, co dělá, i když si troufám říct, že tehdy možná o něco míň než já. Myslel to se mnou všechno dobře a na rozdíl od většiny ostatních kluků opravdu uměl mít rád, což je v poslední době bohužel často postrádaná schopnost. Tahle vlastnost mě na něm vlastně uchvátila ze všeho nejvíc – jak ze začátku, tak do budoucna. Dala se na rozdíl od některých ostatních hned prokouknout. Stačilo s ním jednou mluvit a už se vám sama od sebe nabídla.
Jak jsem říkala - v zimě je všechno bělejší, čistší a vše je líp vidět, už jen proto, že je víc času na přemýšlení. V tu dobu jsem si taky uvědomila, co chci. Nechtěla jsem s ním chodit. Ale chtěla jsem se s ním mít ráda. Navzájem.

Nesněžilo. Ten den všechno zmrzlo. Kvůli nám. Pro nás. Často mi přišlo, že obloha všechno prožívala s námi. Když bylo smutno, plakala, zatáhla se, když se blížil důležitý okamžik. Modrala do světla a odfukovala mraky, když nám bylo hezky. A ten den nesněžila. Strnula napětím.
Ani nebylo moc o čem mluvit, ale já se cítila dobře. Ještě jsme si nebyli nijak zvlášť blízko, přesto už nás k sobě přitahoval takový zvláštní magnet. Ani si nevzpomínám, zda nám šel kouř od úst.
Bydlel nedaleko Stromovky, tak jsem šla s ním. Na konci jsem té krátké bezesmyslné procházce dala smysl, když jsem ho objala. Poprvé. Vůbec jsem nevěděla, jestli to mám udělat. Jen jsme tam přešlapovali a měli jsme si říct ahoj, jenže jsme ani jeden nechtěli. Pak jsem nad tím nakonec přestala úplně přemýšlet a zkrátka jsem to udělala.
Sálalo z něj teplo a voněly mu vlasy. Chvíli jsem ho pevně držela jen já, ale když jsem zašeptala „děkuju“, stiskl taky. Po těch dlouhých dnech, kdy jsme jeden od druhého nic nechtěli, ale zároveň od sebe podvědomě něco čekali, to bylo jako neskutečná úleva. Chvíli jsme tak jen stáli a já si ten pocit pamatuji úplně přesně do dneška. Cítím ty bundy, jak šustily o sebe. V tu chvíli se z nebe sneslo několik osamělých vloček jako shluk přejících, oslavných konfet o půlnoci na Silvestra.
Jen si představte ten okamžik. Na zemi lehký, bílý poprašek. Nad hlavou lehká, bílá klenba. Holé, mávající stromy. Městský park v zimním spánku. Holka: kožené šněrovací boty, natočené špičkami k sobě, až moc zacuchané vlasy, tlustá šála. Kluk: okoralé rty, až moc široká ramena vzhledem k výšce a vůně připomínající něco mezi drahým parfémem a laciným práškem na praní. Zaklesnutí do sebe, jediné dva tmavé body na světlém pozadí postupně se slévající v jeden.
Vidíte to? Máte tu situaci před sebou?
Tak přesně takové to nebylo. Bylo to hezčí.

Nějak se to osvědčilo. Nemůžu psát úplně do podrobností, protože je to přeci jen déle než rok a už si je nepamatuji, nicméně vím, že ne úplně dlouho po téhle radostné události jsme šli ven znovu. Skončilo to druhým objetím, tentokrát před hudební školou na Piaristickém náměstí, a udělal to on, nikoli já. A tím byl neoficiálně odstartován náš objímací řetězec.
Chodili jsme spolu tak jednou do týdne třeba na hodinu ven po škole. Někdy jsem s ním jela autobusem na zastávku, na které vystupoval, a pak jsme se šli projít do Stromovky. Jindy jsme tam došli rovnou z města pěšky, on pokračoval domů a já se sama vracela. Většinou to bylo, když jsem měla mezi školou a nějakou aktivitou hodinový prostoj a stejně bych čekala ve městě, nebo když nám odpadla poslední vyučovací hodina.
Ať už k tomu patřily jakékoli okolnosti, strukturu to mělo vždy stejnou: šli jsme vedle sebe nebo jsme seděli vedle sebe a naslouchali jsme si. Když už jsem musela jít, zkrátka jsem to řekla a navzájem jsme se objali. Nemá asi cenu vypisovat mé vjemy ke každému z těch objetí, protože jich bylo opravdu hodně, ale z nějakého důvodu si skoro každé pamatuji do detailů – vím třeba, jaké bylo počasí, kam jsem pak šla nebo co jsme měli na sobě.
Bylo to přesně tak, jak jsem chtěla. Nechodili jsme spolu, ale měli jsme se spolu rádi. Ten cit mezi námi nedokážu nazvat jinak než platonický. Záviselo na sdílených momentech, na smíchu, na vyprávění a na objetích. To byly čtyři základní kameny toho půlroku. Za sebe můžu říct, že to byl nejspíš nejkrásnější půlrok mého života. Byl bezstarostný a šťastný, protože sice něco začínalo, věděli jsme to, ale ještě úplně nezačalo, takže pořád bylo na co čekat a na co se těšit.
Kromě sdílených momentů, smíchu, vyprávění a objetích záleželo ještě na jedné věci – na milých sděleních, která se povětšinou sdělovala přes internet. Často jsme si v tu dobu psali a prožívali malé adrenalinové zážitky založené na tom, kdo se nechá vyprovokovat k tomu, že napíše jako první. Znáte to?
Nevím, co víc k tomu šťastnému času napsat. Přivlastnili jsme si jednu lavičku ve Stromovce, kterou jsme pojmenovali, a sedali si na ní pokaždé. Hodina jednou za týden se stala nevynechatelným rituálem stejně jako ta objetí, jimiž jsme ji vždy zakončovali. Bylo to krásné. Na pohled jednoduché jako dětský vztah ve školce, po bližším zkoumání svým způsobem hlubší a upřímnější než mnohá partnerství považovaná za vážná.

Každý rok odjíždí kvarta našeho gymnázia na týden do Anglie. Nebudu to vyprávět celé dopodrobna, ale pár střípků si z toho vyberu…
První střípek: sešli jsme se u autobusu brzy ráno. Ještě se všude vznášel ten rozdenívací opar, bylo asi půl šesté a kolečka kufrů hrozně hezky skřípala. V tom autobuse jsem pak seděla s Áďou a Matouš s Davidem seděli za námi. Co bylo přes den, přesně nevím, ale k večeru se šmouhy, které zbyly z krajiny, a stejně tak moje vlasy zbarvily do zlata. Slunce už zapadalo a zřejmě se snažilo ze sebe vytlačit to nejlepší na konec. Taky už jste si toho někdy všimli? Večer svítí nejjasněji.
Mezi okýnkem a opěrátkem sedačky bývá v autobusech zpravidla mezera. Prostrčil jí ruku a začal mě hladit po těch zlatých vlasech. Nikdo si toho neměl všimnout, ale všimli si toho všichni. Všichni se museli v duchu rozesmát, alespoň tak jsem to vnímala já, protože jsem sama byla v duchu rozesmátá. Slunce po těch vlasech tančilo a tančilo i po té jeho ruce a tančilo mi v očích a zvenku kreslilo duhu na špinavé okénko. Zase se potvrdilo moje počáteční tvrzení – obloha to všechno prožívala s námi. Byli jsme šťastni a tak radostně zářila na celý svět, který pro nás neexistoval.
Druhý střípek: na trajektu foukal vítr. Všichni jsme se smáli (tentokrát už úplně – i zvenku, ne jen zevnitř) a zachycovali to na foťák. Prostupovala námi taková ta euforie těšení, kterou jistojistě znáte. Cítili jsme se jako ve velkém světě. A ten vítr rozbouřené pocity ještě umocňoval. Křičeli jsme a nechávali se unášet výbuchy smíchu. A v jeden okamžik pro mě úplně všechno ztichlo: i vítr, i smích, i křik, i rozvířené moře. Bylo to v okamžik, kdy mě popadl za ruku a zašeptal: „Mám tě rád.“
Vzápětí byla ta slova odfouknutá.
Patří sem i pár dalších – jak jsme ruku v ruce proplouvali pro nás nepřítomnými davy v Toweru, jak nám v London Eye patřil celý Londýn rozkládající se nám pod nohama… Celá Anglie je pro mě hromada (občas i těžko zařaditelných) vzpomínek na jeden velký úlet. My spolu nechodili, ale chovali jsme se k sobě tak. Vygradovalo to na noční cestě zpátky.

Seděli jsme s Matoušem tentokrát spolu. Vlastně jsme ani nebyli ospalí, protože ta noc byla zvláštní. Vybízela lidi k tomu, aby dělali věci, kterých by se za jiných okolností pravděpodobně zdrželi. (Tím myslím i jiné lidi než jen nás dva. Ale to už je zase jiný příběh…)
Opět budu chvíli mluvit o nevnímání okolního světa. Náš svět se totiž tu chvíli scukl do dvou sedaček a dvou navzájem se mísících dechů. Spící lidi kolem, film zářící z malých obrazovek i rozmazané, šedé a nocí přikryté elektrické stožáry venku zmizely.
Byli jsme si stále blíž a blíž. Ne jen fyzicky, i jinak. Nějak jsme se chápali a propojili se. Pak se to najednou stalo, ani jsem to vlastně nechtěla.
Ve všech románcích se píše něco jako: „Líbal ji, jako by její ústa byla vzduch a on nemohl dýchat.“ Je to klišé. A je to pravda. Nejdřív dlouho, dlouho zadržujete dech a pak se najednou nadechnete a je to krásnější, než jste si dokázali kdy představit.
Těch nádechů bylo několik, horkých i studených zároveň.
A najednou se něco změnilo.
Začal plakat. Plakal a plakal a omlouval se. Bylo to jako přemlouvat malé dítě – nenechá si nic za žádnou cenu vymluvit a strašáka, kterého si do hlavy samo nasadilo, vám vyhnat nedovolí. Všichni si teď uvědomujeme, že reagovat na popsanou situaci tímhle způsobem je nenormální. Někdo jiný by měl třeba radost. V těle by mu pumpoval adrenalin, bylo by to pro něho stejné, jak jsem to původně prožívala já. Jenže spolu s jeho reakcí splasklo všechno i ve mně. Najednou se mi hlavou také začal prokousávat pocit viny. Říkala jsem si, že jsme to neměli dělat, že jsme to tak nechtěli, že to hranici máme se jen rádi výrazně překračuje, a taky jsem byla trochu zklamaná, protože první pusu jsem považovala za poměrně důležitý mezník v životě obyčejné holky a naprosto po pravdě – nepředstavovala jsem si to takhle: v autobuse.
(Na druhou stranu, až se mě někdo zeptá, kdy a kde jsem zažila svůj první polibek, budu moct odpovědět: „Těsně po půlnoci, uprostřed Francie.“ Po takové odpovědi si většina lidí pravděpodobně představí spíš výjev podobný snímkům z filmů jako třeba Půlnoc v Paříži, nikoli hučící autobus uhánějící po dálnici a třicet spících lidí na sedačkách kolem .)
Chtěla jsem to spravit. Jenže jak jsem říkala – nenechal si nic vymluvit.
Už tehdy docházelo k situacím, kdy se choval vlastně dost zvláštně. Ale já si to tehdy ospravedlňovala slovy citlivý a urážlivý.
Když lidé chtějí být vůči něčemu slepí, jsou.

Tohle bude do až do toho největšího zlomu, ke kterému došlo 11. prosince, poslední podrobně popisovaná událost, ke které pro změnu došlo 30. června.
Byl to poslední den školy, to chodíme každý rok s naší třídou na plovárnu. Po plovárně jsme se s Matoušem odpojili a šli jsme ještě do Stromovky. Nejdřív jen na procházku, pak jsme si sedli na jednu z našich laviček.
Ticho před bouří. Obloha se opět napjatě stahovala, vypadala, že bude pršet, ale to se jen tak předváděla. Zatím pouze vytvářela dusno a my si zase, jako klasicky, vyprávěli a drželi se za ruce. Měla jsem na sobě svoje bílé šaty.
Objal mě a obloha se stáhla ještě víc. Bylo úplné ticho. Úplné.
„Miluju tě, Anežko.“ Většinou mi říkal Anež a Anežko najednou znělo tak nějak slavnostně. „Strašně moc.“
Zase ta vůně pracího prášku. A nakonec moje: „Já tebe taky.“
„Počkej, to nebylo do očí,“ zasmál se a odtáhl se. „Miluju tě,“ zopakoval a propaloval svými zorničkami ty moje. Měli jsme obličeje úplně blízko sebe.
Když jsme se ten den loučili, plakal. Proč? Protože to měly být tři týdny, co se neuvidíme.

Pak vše pokračovalo dál ve víceméně zajetých kolejích. O prázdninách jsme se setkali dvakrát a ve školním roce se znovu vrátili k našemu setkávání povětšinou v době odpadlých hodin nebo čekání na něco. Lavička ve Stromovce se proměnila v můj druhý domov. Občas jsme seděli i v parku u planetária, kde létalo hrozně moc havranů, které jsme neměli rádi. Párkrát mi koupil horkou čokoládu.
Často jsme si taky měřili ruce. Měl prsty o článek a půl delší než byly ty moje, takže mohl snadno spolknout moji ruku ve své.
Plánovali jsme a měli jsme sny. Dokonce jsme později sestavili celý seznam našich velkých malých snů. Byly malé, ale znamenaly hodně. Napsala jsem ho co nejhezčím písmem na žlutou čtvrtku, která mi ještě teď leží v šuplíku. Vypadá v tuhle chvíli asi takto:
Dívat se na hvězdy – odškrtnuto
Postavit sněhuláka
Jet do Říma
Vylézt na strom
Vyrazit spolu na kola – odškrtnuto
Napsat bestseller
Jít spolu do tanečních
Zajít na pizzu
A ještě pár dalších…
(Je celkem frustrující, že na tu čtvrtku už pravděpodobně nikdy žádné další odškrtnuto nepřibyde.)
A takhle jsme utíkali dál až do prvního prosince. To jsme šli do kina a já Matoušovi předala dárek k Vánocům. Hned vysvětlím, proč tak brzy. Byl to to totiž adventní kalendář. Dostal ode mě dvacet čtyři obálek a v každé z nich dopis s díkem za něco a popisem nějaké společné radostné události. Plakal, když jsem mu je předala.
Vidíte? To je přesně to, co jsem vysvětlovala na začátku. Chtěla jsem kluka, který takovéto maličkosti ocení, který bude přemýšlet nad filozofickými otázkami, který si se mnou napíše seznam společných přání, který se bude chtít koukat na hvězdy…

Od té cesty z Anglie jsme si nikdy další pusu nedali, jenže bylo čím dál tím víc patrné, že naše plíce (obrazně řečeno – vracím se k té metafoře, která přirovnává polibek k nádechu) čím dál tím víc lačnily po dalším vzduchu. A tak to nakonec už dál nešlo a pud sebezáchovy, který způsobí, že když příliš dlouho zadržujete dech, zkrátka se po čase nadechnete, i kdybyste třeba drželi hlavu pod vodou a měli se jí nalokat, zapříčinil, že se to tak nějak samo od sebe stalo znovu a pak ještě znovu. A bylo nutné si o tom promluvit.
Na důležité rozhovory na světě snad neexistuje lepší místo než uprostřed zimy ve Stromovce na lavičce. Ten den byla opravdu skutečná zima a na rozdíl ode dne prvního objetí jsem si tentokrát jistá, že nám kouř od úst určitě šel.
Když jsem se potom vymrzlá vrátila domů, byla jsem vlastně ráda, že jsme spolu konečně oficiálně začali chodit. Jak už jsem říkala – byla jsem zkrátka obyčejná holka, která má obyčejné sny. A k povinnosti obyčejné holky v této situaci jednoznačně patří okamžitě zavolat nejlepší kamarádce. Tak jsem volala. Byla jsem šťastná a ona byla taky šťastná a vyptávala se. Matouš byl taky šťastný, protože se mu splnilo, co si přál. Všichni jsme byli šťastní. Nikdo si v té chvíli neuvědomoval, že tím hmotným a přesně daným prohloubením našeho vztahu se spustil řetězec událostí, které už bych nechtěla zažít znovu. Jistě, lze zažívat štěstí v neštěstí, jak jsem zmiňovala na začátku. Pokud máte v plánu číst dál, ještě vás čeká spousta nostalgických popisování něžných chvilek. Ale přesto – tímto rozhodnutím jsme nevědomky dovolili něčemu hrozivému a doposud jen dřímajícímu pod hladinou vyplout na povrch.

Nejprve to všechno šlo dál víceméně po starém, jen náš přístup k našemu vztahu se změnil. Už jsme nemuseli mít strach dýchat, dřív zakázané věci jsme najednou za zakázané považovat nemuseli, pokud jsme nechtěli. Byli jsme nekoneční.
Dva dny před štědrým dnem začínaly zimní prázdniny. Šli jsme s Matoušem do Stromovky. Na prosinec bylo docela teplo. Obloha se na nás smála a my se smáli na oplátku na ní. Celý ten den byl plný překvapení, tedy alespoň pro mě. Matouš můj dárek k Vánocům dostal už dřív, ale já ty od něj až teď. Měl to všechno předem promyšlené.
Nejdřív vytáhl z kapsy modrý zámek se dvěma klíčky. Nemusel říkat skoro nic – pochopila jsem to, už jsme o tom mluvili dřív. Šli jsme k tomu mostu, který spojuje Sportovní halu se zimním stadionem, a ten zámek tam zamkli. Byla to taková posvátná chvíle. Člověk si u toho připadal, jako by podepisoval důležitou smlouvu, která mu nadobro změní život. Místo slavnostního proslovu jsme pronesli jen: „Snad tu bude viset co nejdýl.“
Visí tam ještě teď. Můžete se jít podívat, jestli chcete. Je to zhruba uprostřed toho mostu, houpe se tam ještě spolu s dalšími třemi zámky. Je bledě modrý a napsali jsme na něj naše iniciály.
Nikdy při přecházení mostů ověšených zámky zamčenými zamilovanými páry mě nenapadlo, že někteří z těch lidí už se vlastně mohly rozejít. Podvědomě jsem počet zámků považovala za rovnocenný s počtem šťastných mladých lidí. Až teď mi dochází, že většina těch, kteří zámek zamkli, už se možná dávno rozešla, jen se nedostali k tomu zámek zahodit. K takovým teď budeme patřit i my. Ale ne z toho důvodu, že budeme líní zlikvidovat stopy, nýbrž z toho, že je zlikvidovat chtít nebudeme. Naopak.
Po zamčení zámku jsme pokračovali přes most do Stromovky, kde mi na lavičce předal další dárky. Nejdřív dopis v červené obálce, potom tlustou knihu a nakonec šedobíle kostkovanou košili. Byla moc hezká a později jsem ji nosila opravdu často. Líbila se mi. A v té chvíli, kdy jsem jen zběsile děkovala a děkovala, by mě ani za nic nenapadlo, že za necelý půlrok, kdy budu zavřená ve skříni, v tom lesu šatů a svetrů, budu právě této košili plakat do rukávů. Že o její knoflíky se budou zarážet moje slzy, že se do její látky zaryjí moje prsty v touze vytlačit ze sebe neštěstí.
Potom jsme jenom leželi v trávě a dívali se na světlé nebe překřižované desítkami tmavých větví, po kterém pluly odhodlané mraky. Až moc rychle. Jako čas.
Ani tentokrát nás v tom obloha totiž nenechala. Chtěla vykřičet na zem, že ty mraky všechno berou s sebou. Že naše nezničitelnost odplouvá spolu s nimi, daleko za obzor.

Matoušovi bylo patnáct. Hrál volejbal a hrál na klávesy. Uměl krásně zpívat, i když to nikdy nepřiznal. Voněly mu vlasy a víc než polovinu oblečení měl z Hollisteru. Do pokoje si koupil čtyři rámečky jen proto, aby si do nich dal naše fotky. (Zůstaly prázdné.) Měl hrozně rád Imagine Dragons a u ostatních hudebních interpretů ho skoro víc zajímal text písní než ta hudba. Dokázal vás perfektně pochopit, když chtěl, a rád vzpomínal na věci minulé vyprávěním. Vždycky vyhrával serious face, nepil colu a hnusily se mu cigarety i alkohol. Mluvil plynule anglicky a v létě až moc řešil, jestli se stihl opálit. Patřil přesně k těm lidem, kteří, když se smějí, rozesmějí i všechny ostatní přítomné jen tím, jak vtipně jejich smích zní.
Tenhle Matouš se mi začal pomalu, postupně ztrácet.

Šli jsme s kamarády po ulici a chtěli jsme přejít. Bylo zlověstně zataženo, což vypovídalo za všechno.
Povídali jsme si, vládla pohoda. Matouš se najednou odpojil a vkráčel do silnice. Šel rychle, pravidelnou chůzí, a díval se neustále dopředu. Propaloval očima pomyslný koridor před sebou, nezavrávoral, jen dokonale rovně pokračoval dál a ohluchl a oslepl. Na volání, že jede auto, nereagoval. Řidič zabrzdil, naštvaně troubil. A Matouš šel dál, jen v přesném, ostrém úhlu mechanicky změnil směr, aby se srovnal s přímkou chodníku.
Běželi jsme za ním a já mu třásla za rameno. Nebyl to on. V očích se mu usadil prázdný pohled, naprosto prázdný pohled. Koukal skrze mě.
„Proč jsi to udělal? Mohlo tě zajet auto!“
„No, právě.“

Celkově se mu často měnily nálady. Jednou jsme seděli na lavičce na Sokoláku a povídali si. Najednou se začal hádat, už ani nevím kvůli čemu vlastně. Šlo jen o to, jak rychle se převtělil. Když to trochu přeženu, za to, za co před chvílí obdivoval, se znenadání začal zlobit. Obviňoval mě z dobře myšlených věcí, tak, jako už několikrát předtím. Skoro jsem ho nepoznávala. A začalo mě napadat: neměla bych spíš místo slov urážlivý a citlivý začít používat slovo v nepořádku?
Po litaniích výčitek se najednou zarazil. Nereagoval na moje otázky, na opětované třesení rameny. Nereagoval na nic. Trvalo to asi třicet sekund a všechno zmrzlo úplně stejně jako tehdy, když jsme se poprvé objímali, jen trochu jiným způsobem. Zmrzlo to, protože zmrzl on.
Potřebovala jsem, aby roztál, aby se mi zase vrátil zpátky z toho děsivého světa, do něhož utíkal čím dál tím častěji.
Výhled na zamrzlý svět a především na jeho zamrzlý výraz mi zastřely slzy. Byly moc malé na to, aby skáply a stekly po tvářích, ale zachytily se mi na spodních řasách, kde vytvořily jakousi průhlednou clonu, za níž jsem mohla v případě potřeby svůj zrak schovat.
Po těch nekonečných třiceti sekundách začal taky plakat. Konečně roztál. Z ledu se stala voda, slaná, a vyčítající Matouš, který vás nenáviděl, se proměnil v křehkého Matouše, který všeho litoval a omlouval se.
Ten den jsme spolu poprvé a otevřeně začali debatovat o tom, zda mu něco není. Napadaly nás různé věci, všechny (zpětně viděno) naprosto uhozené. Naléhala jsem, ať o tom promluví s rodiči, ale nechtěl. Za žádnou cenu.
Nakonec jsme tam spolu jen seděli, bylo nám vlastně docela dobře a navzájem jsme se nejistě ujišťovali, že vše bude v pořádku.
Nebylo.

K psychické únavě se přidala i fyzická. Jednou Matouš na tři hodiny usnul v jedoucím městském autobuse, podruhé mi psal, že nejspíš nedojde domů a že pokud mi do půl hodiny nenapíše, že dorazil, mám zavolat jeho rodičům. Poslal mi číslo.
Ten den naštěstí nebylo potřeba, abych jim volala, ale nakonec na to došlo o pět dní později. Měla jsem o něj strach, tak jsem volala jedné naší známé, která je psychiatrička. Řekla, že pokud se to neoznámí jeho rodičům, prakticky to nelze řešit. Zakončila náš hovor slovy: „Anežko, je možné, že se jedná jen o problém z dospívání, potřebovala bych ho vidět, abych to mohla určit, ale pokud ne, tak je to fakt průser.“
Volala jsem Matoušovi. Věděl, že s ní budu mluvit, bylo to jediné východisko. S rodiči o tom diskutovat nechtěl za žádnou cenu, ale já to zároveň potřebovala někomu říct. Teď jsem mu chtěla zavolat, abych mu sdělila výsledek – stejně je potřeba, aby jim vše řekl.
Prakticky nešlo s ním normálně komunikovat a jeho chováním se malá vrátka, stále ještě pootevřená, vedoucí k mé naději o dalších már centimetrů přivřela. Byl už večer a květiny na parapetu vrhaly na stěnu hrozivé stíny.
Proč my?
Nabízela jsem se, že pokud bude chtít, můžeme si o tom s jeho rodiči promluvit společně. Odmítal a sám už vůbec nechtěl. Nakonec jsem zkrátka oznámila, že v tom případě jim to vysvětlím sama.
Byly slyšet nějaké rány a hlasitý pláč. Nevím, co tehdy dělal, ale musel se cítit opravdu hrozně. Doteď si nedokážu přesně představit, co ve chvílích tohohle typu musel prožívat…
Čtyřikrát mi položil hovor s tím, že pokud zavolám jeho rodičům, zavraždí se.
Podvědomě jsem věděla, že by to neudělal, ale přesto jsem si připadala, jako by na mě spočívala nekonečná zodpovědnost nad lidským životem. Jako by moje ruce byly váhy, na pravé život a na levé smrt, a jediné slovo by mě mohlo převážit na tu či onu stranu. Tak to na mě působilo, ale ve skutečnosti šlo o zcela jiný druh zodpovědnosti: šlo o to, že pokud jim zavolám, pomůžu mu, ale svým způsobem zradím. Pokud ne, zůstanu při něm, ale zároveň nás oba odsoudím k uvíznutí na mrtvém bodě. Když to tak čtu, taky celkem důležitá volba.
Trvalo jen okamžik, než jsem napsala zprávu, v níž jsem Matoušovu maminku prosila o telefonát, a trvalo jen okamžik, než zavolala.
Hovor zabral, myslím, necelých dvacet minut. Víceméně mi dala za pravdu. Říkala, že už také delší dobu pozoruje změnu k horšímu a že Matouše určitě vezme k psychologovi. Nakonec dodala: „Jsi moc hodná a nedělej si s tím starosti.“

Tentokrát nebylo tak brzy ráno, sluníčko ani zdaleka tak hezky nesvítilo, nebyli jsme tam celá třída, jen pár z nás, kteří jsme vyrazili jako doplňci, a kolečka kufrů tak hezky neskřípala, protože jen málokdo jezdí na lyžák s kufrem, ale odjížděli jsme z toho stejného místa jako do Anglie. To místo se pro mě stalo šťastným místem. Zkrátka asociace – pokaždé jsme, co se týče školních výletů, vyjížděli právě odtamtud.
Těsně předtím, než jsme nastoupili do autobusu, ke mně Matoušův taťka prohodil: „Anežko, dej na něj pozor, kdyby zlobil.“ A mrknul na mě. Té z části žertovně myšlené poznámce jsem se pousmála.

Na jedné ze zastávek na čůrání, byla to první zastávka v Itálii, jsme si všichni stoupli do kroužku před benzínkou a povídali si. Smáli jsme se a byli jsme šťastní. Matouš seděl zaražený v autobuse.
Tyhle chvíle pro mě byly obvykle nejhorší – je strašně těžké dívat se na to, jak jste šťastní, když osoba vám blízká se trápí, užírá sebou vymyšlenými problémy a za to vaše štěstí vás nenávidí. Chtěla jsem, aby tam byl se mnou. Člověk se nemůže pořádně radovat, když vidí, jak se ten druhý sužuje.
Nakonec jsem se odpojila a našimi těly utvořený kroužek se na okamžik protrhl. Neušla jsem ani deset kroků a mezírka po mě vzniklá už se zaplnila. Místo vytvořené mým odchodem bylo spolknuto. V té chvíli jsem se uvědomila, že těm lidem možná ani nechybím. Že plavu mezi dvěma světy: světem falešného a předstíraně pospolitého štěstí a světem nefalšovaného, upřímného, pravého a společně prožívaného neštěstí. Vždycky jsem si namlouvala, že pro mě bude lepší zůstat v tom prvním. Stejně tak jsem se vždycky nakonec ze slabosti sebrala a nehlučně se přemístila do toho druhého.
V autobuse bylo ticho a prázdno, připadala jsem si jako ve vakuu. Seděl na své sedačce, hlavu v dlaních. Přisedla jsem si. Dál ticho a prázdno. Ohlušující ticho, vyplňující prázdno.
„Matouši, no tak –“
„Nech mě na pokoji!“
Okamžitě se mi vytrhl. Nenechal mě, abych se ho dotkla. Možná chtěl skutečně být sám, možná si jen nedokázal pomoct a zvyšoval svůj nezájem, který byl přímo úměrný s výškou mé pozornosti.
„Co jsem udělala? Nechceš tam jít za námi?“ Můj hlas: snaha, nechápavost, bezradnost.
„Buď si radši s ostatními, když nechceš být se mnou.“ Jeho hlas: dotčení, ublíženost, vztek.
„S tebou jsem taky ráda, ale mohli jsme tam přece být všichni…“
Stále stejný problém, stále stejný rozhovor, stále stejná slova. Pokaždé to bylo stejné. Stávalo se únavnějším a únavnějším to divadlo vždy opakovat. A přesto jsem mu to nikdy za zlé neměla. Ani jsem nemohla.
„Ne!“
„Proč? Vždyť –“
Přerušila mě rána – uhodil hlavou do okénka. Pak znovu. A znovu.
Žádné „nedělej to, prosím“ neplatilo.
Pár rozesmátých tváří ztuhlo a otočilo se směrem k autobusu. Záchvaty smíchu se změnily v dramatický rozhovor plný spekulací.
Po chvíli ostatní nastoupili a autobus se rozjel. Benzínka zmizela a šlo to tak dál. Vždycky se něco objevilo a zase hned zmizelo. To jsem měla ráda na dlouhých cestách.
Taky bylo k večeru a okénkem dovnitř také pronikalo rozmazané slunce a také jsme se drželi za ruku. Podle tohoto popisu se může zdát, že vše probíhalo stejně jako cestou do Anglie. Ale stejné to nebylo. Nedrželi jsme se z ruku. Držela jsem ho za ruku. On jí jen bezvládně nechával v mé po tom, co vzdal pokusy vysmeknout se mi.
Nechtěl se mnou mluvit, jen koukal na druhou stranu. Byly jsme dvě samostatné a naprosto odcizené jednotky spojené jen těmi několika dotýkajícími se prsty. To byl jediný úzký most z jedné strany propasti na druhou. A pak taky moje slzy.
Seděla jsem vedle něj, tiskla jsem ve své dlani jeho dlaň, cítila jsem jeho vůni a vdechovala jsem vzduch, který on vydechoval, a přesto jsem plakala úplně, úplně sama, nikdo to neviděl a nikdo to neslyšel. Jak už jsem jednou psala – když lidé chtějí vůči něčemu být slepí, jsou.
Odstín oblohy se změnil ve výsměšný.

Začalo to už první den. Někdy si prostě sedl na sníh a řekl, že dál nepojede. Většinou k tomu docházelo, když jsem si povídala i s některými dalšími lidmi. Když jsme jeli v dobré náladě lanovkou, on jel tou za námi sám. Bylo to těžké, protože v té chvíli se vzdálenost mezi těmi dvěma světy ještě prohloubila. Nemohla jsem prostě jen tak přispěchat na pomoc. Mohla jsem tomu jen přihlížet přes dvě nerozbitná skla a přes deset metrů hlubokou díru.
Moje rozpustilá radost se vždycky navzájem vyrušila s jeho tichým trápením, takže jsem byla na nule. Ani v plusu, ani v minusu. Nerozhodná. Neustále jsem si musela vybírat mezi jím a ostatními. Oboje dohromady nešlo. To víte, jen těžko ze dvou světů stvoříte jeden.
Jednou jsem mu vyhověla a jeli jsme lanovkou společně, jenom my dva. Seděli jsme tam sami, ale ani to nepomohlo. Naopak. Stále si musel ubližovat a uhazoval se hlavou o železnou konstrukci sedačky. Moje slova neměla naprosto žádnou váhu. Nakonec začal zvedat tu přepážku, která vám má zabránit ve vypadnutí, aby vyskočil. Měla jsem v tu chvíli strach i o sebe. Ale nebyl to egoistický strach způsobený pudem sebezáchovy. Byl to šok. Prostě šok. Pokud to nechápete, zkuste si tu situaci představit z mého pohledu. Byla jsem naprosto vyděšená.
Otázka číslo jedna: co kdyby vážně skočil?
Otázka číslo dvě: co kdyby mě strhl s sebou?
Jakmile jsme vystoupili, sesula jsem se na zem. Sníh studil, příšerně studil. A oproti Matoušovu pohrdavému, chladnému pohledu bez zájmu o život hřál.
Každý den tam docházelo k těmto, téměř totožným, situacím.

Ale zažili jsme tam i krásné večery. Dokonce si troufám říct, že tyhle dva byly snad ty úplně nejkrásnější v mém životě. O půl deváté jsme se zkrátka zvedli a šli jsme na sjezdovku, která se nacházela jen pár kroků od našeho ubytování.
Tohle je pravděpodobně ta nejfilmovější část celého příběhu. Sjezdovka zela prázdnotou, pochopitelně. Ale bylo naprosto jasno a ta nebeská noční klenba – úžasné!
Naše kroky křupaly ve sněhu. Drželi jsme se za ruku a procházeli jsme obřím otevřeným prostranstvím, ze kterého šedě svítily jinak bílé, ale nyní tmou zastřené, závěje.
Obloha se stala černým plátnem potřísněným kaňkami hvězd a ještě pár dalších světel, většinou ojedinělých. Bylo to krásné, neskutečně krásné.
Nebylo to poprvé, co jsme se spolu dívali na hvězdy. Už jsme to jednou zažili, když jsme na konci sedmé třídy jeli se spolužáky na vodu. Bylo to sice ještě před začátkem toho všeho, ale možná za to mohla právě ta hvězdná obloha, protože jen několik dnů poté mi Matouš svou náklonnost ke mně oznámil. Bylo dávno po půlnoci a asi deset nás leželo skrytých ve stínu lesu stanů. Povídali jsme si, dívali se na ty hvězdy. Ne nadarmo se říká, že hledění do temnoty člověku otvírá oči. Ale tenhle večer to bylo jiné než tehdy.
Lehli jsme si na studený sníh. Byla nám zima, jenže to jsme si neuvědomovali. A pak jsme tam jen leželi, zírali do toho obrovitánského, puntíkatého prázdna klenoucího se nad námi, drželi se za ruku a mysleli jsme na úplně stejné věci, což sice ani jeden z nás neřekl, ale poznali jsme to.
Stejně tak, jako jsme si bývali přes den odcizení, jsme si byli v těchhle chvílích blízko. Kromě očí otvírá pozorování hvězdami posetého nebe ještě bránu do světa myšlenek, které by vás za žádných jiných okolností nenapadly. Bylo toho tolik, co jsem mohla říct! Tolik krásných věcí, které mi vyvstaly na mysli. Bylo toho tolik, co jsem mu mohla a chtěla sdělit. Ale stejně jsem nakonec neřekla skoro nic. Stačilo na to myslet a představovat si, že on myslí na totéž. Navíc – prolomit to všeprostupující ticho by byl hřích.
Ta chvíle byla tak kouzelná, že jsem ve své hlavě mermomocí proměnila letící letadlo v padající hvězdu.

V neděli jsme se opět všichni, až na Matouše, shromáždili u nás na pokoji, v tom prvním světě, a já byla opětovně sama sebou zatažena do toho druhého. Zvedla jsem se a vydala jsem se za ním. Nemohla jsem ho tam nechat. Byla jsem slabá a nedokázala jsem to.
Cesta od domu, kde jsme bydlely my, holky, k domu, kde bydleli oni, kluci, nebyla dlouhá. Ven z prosklených dveří, po pár schodech, po do kopce vedoucí asfaltce doprava. Pak zatočit doleva kolem garáže, po schodech a dovnitř prosklenými dveřmi.
Chvíli trvalo, než došel ke dveřím. Bylo to zvláštní čekání, trochu strašidelné, protože jsem nevěděla, v jakém rozpoložení mi otevře.
Otevřel ve špatném.
Jejich pokoj měl dvě patérka – spodní s kuchyňkou, stolem a dvěma postelemi a horní s přespříliš nízkým stropem, nočními stolky a také dvěma postelemi, ke kterému vedlo úzké dřevěné schodiště.
Sedli jsme na jednu z těch postelí nahoře. Prostor tam byl stísněný, ale zároveň o mnoho útulnější, než v místnosti dole. Vonělo to tam dřevem a střešním oknem jste mohli vidět na oblohu, která každou minutou přičiněním večera získávala tmavší a tmavší odstín.
Zkoušela jsem mu domluvit, ale nenechal se. Akorát jsme se ještě víc pohádali.
„To je vidět, jak ti na mně záleží!“ odseknul pokaždé a já už jsem taky začínala být celkem nepříjemná. „Jdu se podřezat.“ A zmizel pod schodištěm vedoucím do kuchyně.
Namlouvala jsem si, že je to jen vydírání. Vždycky takto vydíral, zkrátka chtěl, abych šla za ním, aby si něčím pojistil, že neodejdu. Tím něčím měl většinou být můj strach o něj. Nemohla jsem mu to zazlívat. Nebyla to jeho vina, vlastně mi ho spíš bylo líto. Ale strachu jsem ten večer propadnout nechtěla.
Neudělal by to.
Už se nevracel moc dlouho. Každá sekunda byla delší a zdálo se mi, že nízký dřevěný strop se stále snižuje a přibližuje se mi, že mě zanedlouho rozdrtí úplně. Nakonec jsem se zvedla a seběhla ty schody. Matouš stál v kuchyni u otevřeného šuplíku plného nožů.
„Nech toho!“ začínala jsem panikařit. „Slyšíš?“
Přiběhla jsem k němu a zavřela ten šuplík vlastním tělem. Pak jsem před ním dál stála, aby ho nemohl otevřít. Neměla jsem šanci přeprat o hlavu většího kluka. Kdyby chtěl, mohl mnou mrštit stranou, odklidit si mě z cesty. Jen jsem čekala a doufala jsem, že člověkem zůstal natolik, aby to neudělal, že jsem pro něho pořád důležitější, než zoufalá potřeba pomoct si ubližováním.
A pak jsem si všimla toho, co mě přivedlo do úplného šoku. Ten největší nůž držel v ruce. Možná se zdá, že to všechno přeháním. Ale já to skutečně nečekala. Myslela jsem, že je po všem. Tohle mě ani nenapadlo. A pak jsem si všimla, jak se mu leskne přitisklý na zápěstí.
Stačil jediný pohyb.
Tím, že jsem na nic podobného nebyla připravená, mi skýtající se pohled téměř vyrazil dech. Stál přede mnou a v očích měl ještě plnější prázdnotu než kdy dřív. Byla jsem pro něj duch, akorát s tím rozdílem, že moje tělo nebylo nehmotné, takže kdyby se ostřím rozmáchl proti mně, nůž by mnou jen tak neproletěl. Upíral svůj zrak skrz mou hlavu na stěnu za mnou. Nůž držel v ruce a mechanicky se nepatrně kýval ze strany na stranu. Opět robot. Opět schránka bez života. Kovový lesk jeho očí to akorát potvrzoval. Nedalo se z nich vyčíst nic. Absolutní nic.
Křičela jsem, ať to položí a co to dělá. Můj vlastní hlas mi v hlavě zněl cize a vzdáleně. Všechno bylo cizí a vzdálené. Najednou jsem ho neznala. Pár centimetrů mezi námi se změnilo ve stovky kilometrů a pár dnů uplynulých od hvězdných večerů mi najednou připadalo jako dlouhé roky. To prožité krásné buď musel být sen, nebo to dějící se v právě přítomném čase musela být zlá noční můra. Ale že by to obojí byla prostá realita, nepřipadalo v úvahu.
Nakonec jsem Matouše přesvědčila, aby uklidil nůž do šuplíku a aby se se mnou vrátil do stísněného pokoje nahoře.
Chvíli jsme tam jen seděli a neříkali nic, pak jsem se zkoušela ptát, co ho to napadlo, a pak jsem se zhroutila. Možná to bylo z opadlého šoku, možná z celkového psychického vyčerpání, možná z pocitu, že ty staré časy se už nikdy nevrátí. Chtěla jsem utéct, ale ne jen od něj. Někam do úplně jiné dimenze.
Matouš celou tu dobu neříkal nic, ale ve chvíli, kdy jsem začala plakat, se naprosto proměnil. Najednou byl zase zpátky. Přinesl mi papírové kapesníčky a přikryl mě dekou. Sám si lehl na tu druhou postel, která byla od té mojí oddělená jen úzkou mezerou, a vzal mě za ruku.
Byl to asi nejdelší pláč, jaký jsem do té doby zažila. Plakala jsem a všechno to napětí a všechen ten strach nahromaděný za několik posledních dnů ze mě spadl. Vlastně to byla docela úleva.
Zatímco jsem plakala, vyprávěl mi pohádku. Mám jí pořád ještě v hlavě úplně celou, doslova. Na to nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na malého chlapečka.
„Byl jednou jeden chlapeček a ten nerad chodil do školky, protože si neuměl povídat s ostatníma dětma. Ve škole to bylo stejný. Nikdo s ním nekamarádil, nikdo ho neměl rád a on pořád nemohl přijít na to, co dělá špatně, tak ho nakonec rodiče vzali k psychologovi. Potom se chlapeček dostal na gympl a měl radost, že vypadne z tý školy, kde ho nikdo nebral. Na gymplu potkal chlapeček hned na začátku prvního roku jednu holčičku.“
V té chvíli jsem si uvědomila, že to není pohádka a že Matouš taky pláče.
„Ta holčička byla úžasná a úplně jiná než ostatní holčičky a chlapeček se do ní hned zamiloval. Jenže ona ho nechtěla, tak to na nějaký čas vzdal. Ale po tom čase to začal zkoušet znova, až se do něj holčička nakonec taky zamilovala. Sice spolu nechodili, ale měli se rádi. Trvalo to dlouho a potom se začalo něco dít. Chlapeček začínal být divnej a oni oba měli strach, že je nemocnej. Rodiče ho vzali znovu k psychologovi. Chlapeček byl na holčičku někdy hrozně zlej, i když vůbec nechtěl. A teď ví, že to holčička už nezvládne, a je jí hrozně vděčnej, že to zvládala až do teď, protože ostatní holčičky by to vzdaly už dávno. Chlapeček jí má hrozně dál, ale opravdu ví, že dál už to takhle nepůjde. Že se mu holčička jinak zhroutí. Takže se bude muset začít pořádně snažit, aby bylo zase všechno v pořádku –“
Zlomil se mu hlas. „Chci být zase malej chlapeček. A chci, aby zase všechno bylo dobrý, Anež.“
Bylo nám v té chvíli zase hezky. Hvězdy nás se zájmem pozorovaly skrz střešní okno, ale my si jich tentokrát nevšímali. Tentokrát tam bylo něco ještě krásnějšího než večerní obloha. To souznění, kterého jsme v té chvíli dosáhli. Ta čistota toho okamžiku.

Matouš mě ještě doprovodil zpátky k našemu bydlení a pak se vrátil k sobě. Říkal, že se mu za ostatními nechce a že raději bude sám, ale už to netvrdil z trucu. Dostal se do mnohem lepší nálady a myslel to dobře, upřímně a vážně, takže jsem ho nechala jít.
Zanedlouho mi přišla zpráva, ať přijdu, že čeká před naším vchodem. Myslela jsem, že se jen rozhodl vrátit se za námi a potřebuje otevřít. Ale myslela jsem špatně.
Před vchodem sice skutečně stál, ale úplně jinak než jsem si ho představovala. V očích měl opět svou zhmotněnou prázdnotu, tentokrát ještě dokreslenou nezměrným strachem. Zrychleně a přerývaně dýchal, opět hleděl někam do nekonečných dálek za mnou a oči měl dokonale kulaté, rozšířené hrůzou. Nevnímal.
Bylo to přesně jako v těch částech hororových filmů, kdy se jedna z hlavních postav vyřítí z hlubokého lesa, přiběhne k ostatním, zastaví se, přerývaně a zrychleně dýchá (jako po rychlém běhu) a oči má doširoka otevřené. Jenže z hlubokého lesa za námi se nevyřítilo nic. A o to byla ta chvíle vlastně děsivější. Bál se něčeho, co nepřišlo.
Nakonec se sesul na zem, na studené dlaždice nad schody. Tam se v rohu schoulil do klubíčka a rozplakal se. Můj chlapeček plakal a plakal, oči stále doširoka otevřené a mezi vzlyky opakoval čtyři slova: „Já chci domů. Garáž.“
„Jak to myslíš, domů?“ ptala jsem se. „Jako zpátky na pokoj?“
„Ne, do Budějovic.“
Klekla jsem si k němu a snažila jsem se ho probrat. Jenže to nešlo. Všechno Matoušovým příběhem vystavěné se zase zbortilo. Můj dřívější klid vystřídalo zoufalství.
Vzpomínáte ještě, jak jsem vás na začátku téhle „knihy“ nabádala k tomu, abyste si představili situaci, kdy jsme se s Matoušem poprvé objali ve Stromovce? Kdy jsem chtěla, abyste se do toho vžili, vrátili se v čase a měli to před sebou promítnuté do nejmenších detailů? Zkuste to teď znovu.
Černá obloha, hvězdy už se raději schovaly. Světlo a smích vzdáleně prosvítající a znějící zpoza oken. Štěstí rozedrané na kusy a rozházené všude kolem. Větve jehličnanů, promítající se na plátnu nebe coby dlouhé drápy. Holka: zatlačené slzy, hořká pachuť v ústech a navzdory stále klesající teplotě jen tenká mikina. Kluk: nepotlačované slzy, rozklepané ruce a slova beze smyslu.
Vidíte to? Máte tu situaci před sebou?
Tak přesně takové to nebylo. Bylo to horší.

Nakonec jsem musela zavolat pomoc, protože přesvědčit Matouše nebylo možné a fyzickou sílu k tomu, abych ho dotáhla dovnitř, jsem neměla. Kdybych šla hlavním vchodem, akorát bych se zdržela, takže jsem vylezla na balkón a začala jsem naléhavě bušit na dveře od něj. Po chvíli mého naléhavého klepání pochopili, že si nedělám legraci a balkónem vyběhli za mnou. Chtěla jsem jim vše vysvětlit, ale byla jsem v šoku a tak se z mého vysvětlování staly spíš chaotické a na sebe nenavazující věty. Přesto pochopili a Lukáš se vydal se hledat někoho z dospělých.
Matouš mezitím stihl přeběhnout jinam. Našli jsme ho za rohem. Už neplkal a „garáž“, ani že chce domů, neopakoval. Opět jen stál s nepřítomným pohledem ve tváři a v naprosto nepříčetném stavu se opíral o stěnu. Kolena se mu trochu podlamovala. Vypadal vyčerpaně.
Odvedli jsme ho zpět před náš vchod a posadili ho na schody. Protože jsem tam pořád stála jen v mikině, přehodili přes něj mou bundu. Seděla jsem na těch studených schodech vedle něj a vzhlížela nahoru k ustaraným a zmateným tvářím lidí stojících nad námi. Nikdo nic neříkal. Ale báli jsme se.
Za chvíli se Lukáš vrátil a vedl Petra. Petr byl náš instruktor. Byl moc fajn, mohli jsme mu tykat a toho, že je Matouš delší dobu v nepořádku, si samozřejmě všiml už dřív.
Petr nejdřív sebral u cesty hrst sněhu a zchladil jím Matoušovi zátylek. Potom ho odvedl kousek stranou a poslal nás dovnitř. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, jaká mi vlastně celou tu dobu byla zima. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo: „Petře, ještě ti pak potřebuju něco důležitého říct.“ Přikývl a v jeho tváři jsem nenašla ani stopu po utěšujícím výrazu, který jsem tak hledala.

Za nějakou dobu, opravdu nedokážu odhadnout, jak dlouhou, pro mě Petr přišel.
„Matouš je u sebe na pokoji. Dostal prášky na spaní.“
Tentokrát jsem to byla já, kdo jen beze slov přikývl. Vyšli jsme z našeho pokoje, zavřeli za sebou dveře a sedli si na schody.
„Cos mi chtěla říct?“
„Týká se to ještě něčeho, co se stalo už předtím,“ začala jsem opatrně. „Matouš byl sám u sebe na pokoji a my byli tady. Nakonec mi to nedalo a šla jsem za ním.“ Uměl naslouchat. Patřil k těm lidem, u kterých můžete mít jistotu, že vás opravdu a se zájmem poslouchají, když na ně mluvíte, a to mi dodávalo klid. „Byl v hodně špatném rozpoložení. Seděli jsme nahoře – no, vždyť víš, jak má ten pokoj ještě to druhé patýrko – a on se najednou zvedl a říkal, že se jde podřezat. Nevěřila jsem mu, vždycky s těmihle věcmi jen vyhrožoval. Ani tentokrát to, samozřejmě, neudělal, ale když jsem za ním přišla dolů, držel v ruce nůž. Hrozně mě to vyděsilo. Díval se úplně skrze mě, nevěděla jsem, co mám dělat, měla jsem skoro strach, aby neublížil i mně, ne jen sobě a –“ musela jsem přestat mluvit a na chvíli se podívat jinam. Když se podíváte jinam, pomáhá to zadržet brek.
„Ale nakonec si nic neudělal,“ ujišťoval se Petr. Z mojí strany jen další, předstíraně lhostejné, přikývnutí.
„Anežko, já se obávám, že tohle budeš muset vysvětlit ještě někomu dalšímu, ne jen mně. Musíme, samozřejmě, zavolat jeho rodičům.“
A tak jsme šli do jídelny. Byla to cesta dlouhá asi dvě stě metrů, možná ani to ne. Hvězdy se už dávno skryly za mraky. Bylo něco kolem desáté, ne-li dýl.
„Co ti říkal, když jste spolu mluvili?“ zeptala jsem se.
„Prej v tý garáži někoho viděl. Nějaký lidi. Tvrdil, že ho někdo sledoval.“
„Myslíš, že tam někdo vážně mohl být?“
„Teoreticky jo.“ (Což v překladu znamenalo: „Jasně že ne, ale neplaš.“)
Představovala jsem si Matouše, jak utíká pronásledován imaginárními postavami, řítí se tmou, zadýchaný zastavuje před vchodem a roztřesenými prsty v rychlosti naťukává stručnou esemesku se spoustou překlepů.
Po zádech mi přejel mráz a hlavou jedno slovo: halucinace.
V jídelně čekal ředitel a dva učitelé. Převyprávěla jsem průběh toho všeho ještě jednou – to o noži, o tom, jak tam jen stál a plakal a opakoval, že chce domů, a Petr dokončil poslední část o jejich rozhovoru, kterou jsem já už neznala.
Učitelka se chvíli přehrabovala v návratkách, aby našla tu Matoušovu, ale pak zjistila, že na ní stejně chybí telefonní číslo a tak jsme museli s Petrem zpět k nám na pokoj pro můj mobilní telefon.
Pak už jsem tam jen seděla, poslouchala útržky telefonátu, které se ke mně donesly, pila ředitelův jablečný džus, klížily se mi oči a pálily mě okoralé rty.
Poslali mě spát, ale já stejně nespala. Bylo mi divně. Rafičky na hodinách nahlas tikaly, což mě hrozně znervózňovalo, záclony se nepatrně třepotaly, popoháněné větrem lehce profukujícím skrz otevřenou ventilačku, po stěnách se míhaly jejich strašidelné, rozevláté stíny a mně se za křečovitě zavřenými víčky zase míhal obraz neurčitých postav se zářivýma očima ve tmě obrovské garáže.
„Myslíš, že tam někdo vážně být mohl?“
„Teoreticky jo.“
Teoreticky jo. Ale bylo to nepravděpodobné. Pokud tam skutečně někdo byl, musel to být starý správce. Toho jsme tam potkávali každé ráno, ale nikdy jsme s ním nemluvili, protože uměl jen italsky a francouzsky. I kdyby tam tenhle chlapík byl, Matouš měl pravdu a skutečně ho tam viděl, pořád zůstávalo nepochopitelným, co ho tak vyděsilo.
Zírala jsem do stropu, který mě dělil od včera ještě hvězdami rozsvíceného, ale dnes už zamračeného a zataženého nebe. Obloha nás v tom nenechala.
Nakonec jsem přeci jen usnula. Zdálo se mi o tikajících hodinách a o dvou prázdných, šedých očích ve tmě.

Ve středu jsem se sešla s Matoušovou maminkou. Objednala Matouše na psychiatrii a potřebovala znát všechny informace, jichž jí byl v neděli večer podán jen zlomek.
Koupily jsme si kafe a horkou čokoládu do papírových kelímků a sedly jsme si na lavičku před naší školou. Fascinoval mě klid, s jakým k situaci přistupovala.
Na té psychiatrii Matoušovi předepsali několikery prášky a objednali ho tam znovu za měsíc. Den na to jsme spolu šli na chvíli k nám. Byl to šťastný den. Pořád jsme se smáli a stříhali jsme barevné náramky se jmény účastníků našeho GJVJ Potmě a mysleli jsme si, že pár tabletek může celý ten problém navždycky a neodvratně odsunout stranou.

Ve středu 6.4. jsme odjížděli na školní výlet do Říma, ale Matouš s námi nejel, protože, přestože jsem za něj bojovala, to jeho rodiče a především učitelé po událostech na lyžáku uznali za nevhodné.
Ten den měl ještě jít k psychologovi. Já jsem šla taky, protože bylo třeba všechny ty věci probrat i s ním a, upřímně, taky jsem to trochu po tom všem trochu potřebovala.
U toho psychologa Havlíka byla v čekárně taková zeď, na kterou několik lidí napsalo nebo vyrylo krátký vzkaz. Ta zeď působila hrozně sklesle. Zkoušela jsem si představit osudy všech těch lidí, kteří tam přispěli svou větou. Bylo tam několik nápisů anglicky nebo španělsky a nakonec také: Já už nežiji, já už nedýchám. Jen existuji.
Jedna z položek na našem seznamu toho, co jsme spolu chtěli stihnout, byla „napsat něco na zeď u Havlíka“. Nakonec jsme tam ale nic nenapsali. Na žlutém papíře zbylo jen další neodškrtnuté políčko odsouzené k věčnému nenaplnění.
Nejdřív jsme šli do té ordinace (říká se místnosti u psychologa ordinace?) spolu. Potom jsem odešla a Matouš tam ještě nějakou chvíli zůstal sám. Těsně před tím, než jsem se zvedla, mi mužský hlas oznámil: „Neboj, Anežko, tvůj chlapec bude v pořádku. S věkem se to srovná a za pár let bude úplně normální.“
Tenkrát mě jeho tvrzení uklidnilo a byla jsem mu za něj vděčná. Postupem času jsem ale průpovídky podobné této začínala nenávidět.
Neboj, Anežko, tvůj chlapec bude v pořádku.
Kolikrát jsem si tu větu opakovala? Kolikrát jsem se snažila si ji sama sobě namluvit? Všichni mi lhali ve snaze mě uklidnit. Všichni se snažili mě omámit: „Bude to v pořádku, hlavně se netrap, musíme věřit, že se to zlepší…“. Nesnášela jsem to. Kdyby prostě někdo přišel a řekl: „Je to všechno na nic, ale musíme se s tím smířit, i špatný věci se dějou,“ bylo by to pro mě mnohem jednodušší. Potřebovala jsem, aby se mnou někdo jednal na rovinu. Potřebuji, aby se mnou někdo jednal na rovinu. Kolikrát je soucitné, smířené, upřímné poklepání po rameni víc než hromady planých nadějí.

Matouš dostal dva druhy léků: preventivní a akutní. Ty preventivní bral jednou denně za každých okolností a měly zasahovat do jeho dlouhodobého stavu. Ty akutní měl nosit pořád při sobě, nesměl si vzít víc než tři za den a měl je brát v těch kritických situacích, kdy si potřeboval obratem pomoct.
Že byly ty akutní celkem svinstvo, jsme zjistili jeden den, kdy jsme spolu šli ze školy. Hádali jsme se a on do sebe hodil dvě ty tabletky krátce po sobě. Byl k nepoznání. Skoro nevnímal a musela se mu točit hlava, nebo to tak aspoň vypadalo. Svůj účel to splnilo – uklidnil se. Ale cena se mi zdála příliš vysoká. Bylo lepší, když křičel, než když neříkal vůbec nic, bylo lepší, když plakal, než když bez zájmu očima propichoval prázdnotu.
Řekla jsem, že ho doprovodím domů. Měla jsem o něj strach.
Protože jsme stáli před divadlem, byla nejkratší cesta, jak se dostat do Stromovky, kolem zimního stadionu, což znamenalo i jít přes ten most, na kterém visel náš zámek.
Už samo o sobě vkročit na něj bylo zvláštní. Znamenalo to pro nás hodně. Pořád jsem myslela, že není tak úplně při sobě a připadala jsem si sama. Ale to místo mi znovu připomnělo, že ať už je se mnou jakkoli, stále se to počítá.
„Zastavíme se tu na chvíli, prosím?“ zeptal se najednou.
„Můžeme,“ kývla jsem, a tak jsme se tam zastavili.
Drželi jsme se za ruku, hleděli střídavě na pomalu tekoucí řeku a na tři zámky přimknuté k zábradlí. Ten náš visel uprostřed a když jste se podívali pořádně, mohli jste si povšimnout, že naše jména se bez ohledu na permanentní fix začínala smývat. Pomalu mizela. Rozsypávala se. V duchu jsem si slíbila, že tam někdy přijdu a obtáhnu je. (Zatím jsem to neudělala) Nesmí zmizet úplně.
Přemýšlela jsem nad těmi druhými dvěma zámky. Byly starší a oprýskanější než ten náš. Také se u nich někdo zastavuje, když jde kolem?
Plakali jsme. Oba dva jsme tiše plakali a navzájem jsme hleděli tomu druhému do zoufalé tváře, která upínala všechny své síly k uchování důstojnosti.
Pak jsme se objali. Ani už nevím, zda jsem objala já jeho nebo on mě. Dávno se to nedalo určovat tak snadno jako v dny, kdy jsme se jen měli rádi a kdy jsme chodili do Stromovky. To zůstalo daleko za námi. Celkově jsem se v tom objetí cítila jinak. Bolestněji, ale zároveň upřímněji.
Jsem přesvědčená o tom, že jsme tam takhle oba chtěli zůstat. Chtěli jsme se rozplynout. Chtěli jsme, aby se řeka rozproudila rychleji. Aby se nám vlila do očí a aby nám ohlušila sluch, aby všechny ty zlé věci mohly zůstat nevnímané. Chtěli jsme odplout hodně daleko. Utopit se. Zmizet pod zlehka zčeřenou hladinou jako jeden z těch dvou klíčků od našeho zámku, který jsme do té řeky kdysi hodili.
Nakonec jsme pokračovali v němé cestě. Matouš jednu chvíli asi pět minut opakoval pořád kolem dokola čtyři stejná čísla.
Přesto nás celá ta situace bolela a zraňovala.
Zřejmě nemá cenu popisovat všechno dobré ani všechno špatné, co se v těch posledních pár týdnech ještě stalo. Někdy bylo všechno skoro jako dřív. Chodili jsme do Stromovky nebo mě Matouš jezdil doprovodit do Rožnova. Občas jsme taky chodili na horkou čokoládu do Černé kočky. Někdy jsme si dál připadali jako ten starý nezničitelný tým.
Přes všechny tyhle světlé chvíle jsem cítila, že se to ve skutečnosti zhoršuje. Topili jsme se. Šli jsme ke dnu. Čím dál tím častěji jsem plakala. Čím dál tím častěji se mi v noci špatně spalo. Čím dál tím častěji jsme spolu zažívali těžké chvíle.
Bylo to jako obří kolotoč, ze kterého nemůžete vyskočit. Jedna polovina je dobrá a druhá hnusná. A vy se pořád točíte. Chvíli procházíte jedním půlkruhem, pak druhým, pak zase prvním, pak zase druhým a tak se to opakuje donekonečna.
Na té dobré polovině jsem si pokaždé namlouvala, že budu šťastná. Už navždycky. Že je všechno fajn a že už se to nezhorší. Jenže přesně v té chvíli, kdy jsem si to začala věřit, se všechno propadlo. Přesně v té chvíli mě realita zase stáhla pod vodu. Celé naše my se honosilo dokonale černobílým zbarvením, náš život na sebe vzal tvar šachovnice. Bílá políčka byla dokonalá, černá příšerná. Ale žádná šedivá – nic mezi nimi, žádný přechod, žádné napůl. Buď černá anebo bílá. Nekompromisně.
Občas se ty dvě barvy střídaly tak rychle, až se mi z toho unavily oči.
A nejen ty.

Na kola jsme se třídou odjeli 29. dubna. Matouš byl celý den v pohodě. Smál se, povídal si se mnou i s ostatními… Na jedno odpoledne byl náš Matouš zpátky.
Večer zase odešel.
Seděli jsme spolu na chodbě ve starých, měkkých křeslech. Zlobil se na mě. Venku dávno tma. Měla jsem na sobě jeho mikinu a zachumlávala jsem se do ní. Z části kvůli zimě, z části proto, že jsem se v ní chtěla ztratit. Splynout s jeho vůní a schovat se před světem.
Jednou za čas někam (těžko říct kam) odešel, nechal mě tam samotnou a psal mi výhrůžné zprávy. Vyhrožoval, že vyleze ven a někam odejde, že se předávkuje těmi svými prášky. Dával mi ultimáta, vydíral mě.
Čím víc těch hádek, za které jsme ani jeden nemohli, bylo, tím častěji jsem to vzdávala. Ten večer jsem už neměla sílu bojovat. Neměla jsem sílu ani na to ho zarazit, když se zvedl a odešel do koupelny, kde se zamkl. „Jdu se podřezat.“ Tolikrát to říkal. Tolikrát tím vyhrožoval. A už tolikrát to nesplnil, že teorie pravděpodobnosti mi napovídala, že tentokrát už zkrátka musí.
Stála jsem u dveří, bouchala na ně a myslela jsem si, že jsem na ty údery spotřebovala poslední zásobu energie a odhodlání, která mi ještě zbyla. Ozvaly se kroky, po schodech nahoru. Učitelka.
„Anežko, kdyby se něco dělo, řekni, jo?“
Slíbila jsem, že řeknu, ale neřekla. Ani po tom jsem neřekla. Nechtěla jsem, aby se to vědělo. Chtěla jsem ho ochránit. Pořád jsem si ještě tak trochu zoufale myslela, že ho od toho mohu ochránit. Navíc jsem s ní o tom mluvit nechtěla. Už mě vyčerpávalo všechno všem pořád opakovat.
„Otevři, Matouši, slyšíš mě?“
Nakonec mě pustil dovnitř.
Teorie pravděpodobnosti nelhala.
Měl vyhrnutý jeden rukáv a po předloktí mu stékaly drobounké kapičky krve. Rozlomil kryt na telefon a tou ostrou stranou, která tak vznikla, si na ruce vytvořil několik dlouhých, ale naštěstí mělkých, šrámů. Zjizvilo mu to kůži jen na povrchu, ale o to v tu chvíli nešlo. Šlo o to, že to udělal. Ublížil si.
Nepamatuji si, co jsem říkala. Ale můžu s jistotou říct, že jsem to opravdu nečekala a že jsem si to nebyla schopná přiznat, dokonce ani když si před mýma očima poranil i druhou ruku.
Nevěděla jsem, jak mu pomoct. Na to, abych mu tu plastovou věc vyrvala ze zaťaté pěsti, jsem sílu neměla a moje slova skoro nevnímal. Tak jsem ho objala. Jenom jsem ho objala a pevně jsem ho u sebe držela tak dlouho, dokud se nepřestal vzpírat. Pak se úplně uvolnil a natáhl si ruce podél těla. Pak kryt na mobil položil na umyvadlo a taky mě objal.
„Proč to děláš, Matouši?“ ptala jsem se a nebyla to jen řečnická otázka. Skutečně jsem neznala odpověď.
„Já vlastně nevim. Ale vždycky se mi po tom uleví.“
Připadalo mi to neuvěřitelné. Uleví se mu z bolesti.
Vlastně to muselo být dost absurdní – zamknout se v koupelně a řešit tam spory. Ale v tu chvíli mi to ani nepřišlo. V tu chvíli jsem v hlavě měla jenom výbuch.
Dívala jsem se na náš odraz v zrcadle. Byla jsem o celkem hodně menší než on a všimla jsem si, že moje hlava je akorát tak vysoko, aby se snadno a pohodlně položila na jeho rameno. Tak jsem to udělala.
Na podlahu někdo nacákal vodu ze sprchy. Uprostřed té kaluže se pomalu rozpouštěla nepatrná rudá kapka.

Druhý večer, zatímco jsme pekli pizzu, se něco pokazilo. Matouš si vzal ty akutní prášky, po kterých usnul u sebe na pokoji. Seděla jsem vedle něj a hladila jsem ho ve vlasech. Ani vlastně nevím, jestli ho to probudilo a nechal oči zavřené, nebo jestli upadl do tak hlubokého spánku.
Jen jsem se dívala na jeho zavřené oči a na to jak se mu v pravidelných intervalech zdvihá a následně pokládá hruď. Po chvíli se probudil a mě zavolali, že mám jít dolů. Dohodli jsme se, že ho tam nechám a později se za ním vrátím.
Venku se jedla pizza a zapálil se oheň. Seděli jsme kolem něho na vratkých, dřevěných lavičkách nebo na zemi a zpívali odrhovačky. Z ohně vyskakovaly jiskry, a když jste si ten obraz promítli v hlavě zpomaleně, když jste si představili, že se uprostřed letu zastaví, mohly z pohledu zdola připomínat hvězdy na italské obloze. Když potom dopadly na zem a zbělaly popelem, připomínaly zase ty sněhové konfety snášející se z nebe ten úplně první zimní den, který označuji za náš.
Nejdřív jsem zpívala spolu s ostatními, ale pak mě začalo takovýchto snových obrazů napadat pořád víc. Samy od sebe se mi malovaly v hlavě.
Sbohem, první světě. Druhý, už běžím!
Nevzpomínám si, zda Matoušovi přibyly na rukou nějaké další řezné rány, jen vím, že v pořádku rozhodně nebyl. Strávila jsem tam s ním zbytek večera a občas jsem tak nějak podvědomě zalétla zrakem k oknu, za nímž rozostřeně plápolal oheň a zpoza něhož rozmazaně zpívaly hlasy.
Jsou šťastní, říkala jsem si. Oni to umějí.
V jednu chvíli se na mě díval prázdnýma očima a opakoval: „Umřít, umřít, umřít.“ Bála jsem se. V té chvíli jsem se opravdově, nefalšovaně, skutečně (ale zároveň neskutečně moc) bála.
Když jsem mu po chvíli o té situaci vyprávěla, vysmál se mi. Nic si z toho nepamatoval a nejspíš mi to ani nevěřil.

Ještě ten večer, po tom, co se vše uklidnilo, jsem se zhroutila podobně jako tehdy na lyžáku, když mi Matouš vyprávěl pohádku O chlapečkovi a holčičce.
Zase jsem jenom ležela, zachumlaná ve dvou mikinách a ve spacáku, a plakala jsem. Kreslil mi kroužky kolem očí.
„Tohle mi vždycky dělala mamka, když jsem byl malej a nemohl jsem usnout. To jsou takový malý věci, o který bych nikdy v životě nechtěl přijít,“ šeptal. „A pak je tady jedna hodně, hodně velká. A to jsi ty. Spi, Anež. Bude to pro tebe tak nejlepší, prosím.“
Děsily mě ty propastné rozdíly. Děsily mě ty nekonečně obrovské změny jeho nálad. Takhle se choval kluk, který vám ještě před půlhodinou nadával.
Ten večer mě napadlo, že existují vlastně dva Matoušové, kteří se navzájem perou o vůdčí pozici, ale nedokážou se rozumně dohodnout. Snad už by pro nás oba bylo snazší žít v jistotě, že vyhrál ten horší z nich, než žít v čase neustálých bojů, nejistot a změn, kdy nikdy nevíte, co je myšleno vážně a co je řečeno nechtěně. Kdy už si nemůžete být jisti, co je pravda a co ne.

Druhý den dopoledne se pořezal ještě víc, tentokrát i na lýtkách. Už se ani nesnažil to skrývat. Dokonce si hrdě vyhrnul rukávy, volal tím o pomoc. A po tom výstupu, jako by jen v rychlosti přehodil masku nebo v rychlosti změnil roli v divadelní hře, aniž by to komukoli oznámil, mi najednou vtiskl do ruky „střepy“ ze zadní strany svého mobilního telefonu, usmál se a ubezpečil mě: „Už to nechci udělat znova.“
Vděčně jsem kusy plastu z jeho dlaně sebrala a hodila si je do batohu.
Věřila jsem mu. Pokaždé, když se něco dělo, jsem sama sebe ujišťovala, že se nesmím nechat stáhnout mezi falešné naděje, ale ve chvíli se zase vrátil Matouš, princ na bílém koni, kdy jsme zrovna stáli na bílém políčku naší šachovnice, jsem to zkrátka nedokázala. Zase jsem začala věřit. Zase jsem začala doufat. Po každém našem úmrtí jsem byla vždy zas a znovu nadšená z našeho znovuzrození. (Teď už na to neskočím. Další zklamání by pro mě bylo osudové. Pravděpodobně bych ho už nesnesla.)
Na nádraží jsme umřeli už snad posté. Začal mi strhávat batoh ze zad a hledat to, čím se pořezal prve. Ve vlaku potom vyndal kovový vnitřek reflexního náramku a snažil se říznout se jím do ruky. Nejdřív to pořádně nešlo. Buď se mu po zápěstí jen míhaly bílé šmouhy od toho, jak se kůže stlačila, nebo si vytvořil jen mělké škrábance, podobné těm, které už měl na lýtkách i na předloktích. Věděla jsem, doufala jsem, že se nic víc nestane. Už jsem na to ani nedávala pozor. Neměla jsem sílu mu ostrou pásku brát. Neměla jsem sílu už na vůbec nic. Jen jsem zírala ze špinavého okénka.
Pole, les, pole, les, zastávka. Pole, les, pole, les, zastávka. Pole, les –
Krev.
Na hřbetu ruky se mu kůže rozvírala, šklebila se na mě v drzém úsměvu a odhalovala tak šlachy, maso, snad i kost.
Jen tupě hleděl na to, co si způsobil, prohlížel si svoje zranění jako něco nadpřirozeného, co mu právě z nebe spadlo před nos.
Začala jsem ječet. Už toho bylo moc. Chtěla jsem pryč z té noční můry, chtěla jsem pryč od toho zjizveného těla, pryč z toho drkotajícího vlaku, pryč od všech těch lidí, přehlíživých, dokud se nestihne stát něco vážného, chtěla jsem pryč od sebe sama, která to všechno způsobuje a za všechno za to může, chtěla jsem pryč od svých vzpomínek, od zlých představ, od slz, od křiku, od pocitu zodpovědnosti, od otázek. Chtěla jsem pryč a zhroutila jsem se potřetí.
Jenže tentokrát mi nikdo pohádku nevyprávěl. Tentokrát se mi nevrátil. Tentokrát jsem zůstala uvíznutá na černém políčku déle než obvykle.

Ve středu máme vždycky první hodinu matiku. Uprostřed počítání objemu koule mi přišla zpráva.
„Budou mě hospitalizovat.“
V první chvíli mě napadlo: možná se zase jen snaží zvýšit mou starost.
V druhé chvíli mi došlo: z tohohle by si srandu nedělal.
Ve třetí chvíli mě zasáhl prudký, nečekaný šok, který mi projel celým tělem, roztřásl mi ruce a rozdrkotal zuby. To nemůže být pravda.
Zbytek hodiny jsem strávila zíráním do prázdna a občasným psaním naléhavých a stručných esemesek, na které mi vždy přišly stručné a naléhavé odpovědi.
O přestávce jsem mu telefonovala, ale nebral mi to. Pak už si nevzpomínám, jak to všechno šlo za sebou, ale dělo se toho hrozně moc a já byla zmatená. Psala jsem Matoušově mamince, co se děje. Matouš mezitím říkal, že jede do školy. Nakonec mi přestal odpovídat na zprávy. Nevěděla jsem vůbec nic. Informace přicházející z různých stran do sebe nezapadaly.
Uprostřed češtiny mi Matoušova maminka zavolala. Vyběhla jsem ze třídy i s telefonem a zavřela jsem za sebou dveře. Informace, které jsem dostala, jsem skoro nechápala, nebo možná spíš nechtěla chápat. Byly to pojmy, které si mé uši přály neslyšet.
Hospitalizace v akutním stavu. Nutnost přerušení našeho kontaktu.
Po skončení hovoru jsem se podél zdi sesula na zem. Podlaha studila, telefon zaduněl, jak jsem ho hodila na zem, jako by se vzpouzel. Už jsem nevěděla, co je pravda a co ne. Už jsem to nechtěla vědět.
Hlavou se mi honila jen jedna věc: vzali mi ho.
Obloha plakala se mnou. Pršelo a kapky líně stékaly po okně.
Vzali mi ho.
Chodba byla najednou děsivá. Dveře do tříd se mi zdály podobné nemocničním. Hodiny zavěšené ze stropu tikaly chvilkami moc rychle, chvilkami příliš pomalu. Panovalo tam šero. Mraky zvenku napustily budovu prošedivělou, tlumenou září.
Vzali mi ho.
Najednou jsem přestala plakat, jen jsem se třásla. Chtěla jsem být jako ty dešťové kapky. Letět, hrozně moc dlouho letět, padat, cítit vzduch svištící kolem, rozplácnout se o pošlapanou dlažbu na chodníku, vsáknout se, uschnout, splynout s něčím jiným. Nezůstat.
Vzali mi ho.
Všechno se najednou ocitlo odfouknuté někde v dálce. Naše objetí, naše lavička ve Stromovce, poměřování rukou, jeho vtipný hlasitý smích, všechna mám tě rád, naše sny a přání, náš zámek, který se stal malým kovovým pomníkem, naše koukání na hvězdy, přemítání o budoucnosti, všechna naše usmíření –
Oni mi ho vzali.

Večer jsem jela za Matoušovými rodiči, protože jsem ještě stále pořádně nevěděla, jak se věci mají. Ten den byl na nic, ale po cestě se mi staly dvě věci, které považuji za dobré.
V autobuse seděl Petr – ten instruktor z lyžáku. Od příjezdu z Itálie jsme se neviděli, takže to bylo setkání po celkem dlouhé době. Jel s manželkou někam na večeři.
„Jak se máš?“ ptal se a já pořádně nevěděla, co odpovědět. Nechtěla jsem patřit k těm, kteří si akorát stěžují. Na druhou stranu lhát jsem taky nechtěla – měla jsem se blbě.
„Celkem to jde, i když – “
„A co ten Matouš, prosím tě? Jak to vypadá?“
„No, teď jedu za jeho rodiči. Dneska ho odvezli do léčebny.“
Zbytek rozhovoru se mě snažil povzbudit a litoval mě a já předstírala, jak se vůbec nehroutím a je přeci všechno v pořádku.
Když jsem vystupovala, zavolal mi Matouš.
Náš hovor byl euforický. Nečekala jsem, že se mi hned ten den ozve. Měla jsem hroznou, hroznou radost. Povídali jsme si asi čtvrt hodiny, pořád jsme si měli co říct. Vypadalo to, že bychom spolu mohli mluvit celé dny a pořád by bylo o čem. Zase jsem si všimla, jak hezky kvetou stromy. Zase jsem si všimla, jak rozkošně po dešti voní vzduch.
Závěr návštěvy u Kroupových nakonec vypadal víceméně stejně jako závěr našeho prvního telefonátu: „Jsi hodná a nedělej si s tím starosti.“

Druhý den jsem musela hodinu čekat ve městě po tom, co mi skončila hodina klavíru, a před tím, než mi začal koncert sboru. Šla jsem do Stromovky.
Šla jsem pomalu a rozvážně, abych si stihla vychutnat všechna ta místa, která jsem míjela, a promítnout si v duchu všechno, co se na nich událo. Hlavou mi prolétlo tolik radostí i smutků v jednu chvíli, až se mi zatočila. Nostalgie mě zasáhla jako vlna tsunami. Spláchla mě, přikryla, ohlušila.
Došla jsem až k naší lavičce, kde jsem si sedla. Bylo krásně a svítilo slunce.
Obloho, nenaléhej. Víš, že šťastná být nedokážu.
Už jsem neplakala, ale bylo mi zle jiným způsobem. Zle, že si neulevíte. Zle, že se to ve vás zákeřně dusí ne jen chvíli, ale úplně pořád. I když se smějete.
Po cestě zpět do centra města jsem telefonovala s Matoušem. Hodně plakal, ale já nemohla. Z nějakého důvodu jsem ze sebe nedokázala vytlačit jedinou slzu. Rezignace?
Následující týden jsem pak prožila tak nějak nijak. Každý den se mi zdál naprosto totožný s tím předchozím. Všechno se točilo v nekonečném koloběhu. Všechno se neustále opakovalo podle složitého, avšak pro mě přesto nezáživného, vzorce. Každý den byl jednou periodou a telefonát s ním jsem považovala za amplitudu.
Najednou jsem si připadala prázdně. Jako bych neměla co dělat. Jako bych neměla ve škole za kým jít. Jako bych se neměla na koho obrátit, když je mi těžko. Vždycky jsem od něho dostala, co jsem zrovna potřebovala. Ale v tuhle chvíli jsem potřebovala něco, co jsem dostat zpátky nemohla. Chtěla jsem mu vyplakat kvůli němu, což samozřejmě nešlo. Takže mi připadalo, jako bych na všechno zůstala sama.

Měla jsem za ním poprvé jet přesně týden a půl ode dne, kdy ho odvezli. Byla jsem trochu nervózní z pocitu, že k nim vlastně začínám patřit, když jsem s Matoušovou rodinou jela autem.
Na místě se moje nervozita proměnila v jinou nervozitu. Byl to sice jen týden a kus, ale mě přesto připadalo, že jsem ho neviděla hrozně dlouho. Když jsme kráčeli nemocničním parkem, myslela jsem na to, že pocit, jenž v sobě mám, je naprosto totožný s pocitem, který v sobě nosíte, když se jdete seznámit s novým člověkem.
Zřejmě to na mě bylo vidět, protože po chvíli jsem zaznamenala ženskou ruku, jak mi tiskne paži, a hlas říkající: „Klid, Anežko.“
Obranný mechanismus uvnitř mě bez rozmyslu zalhal: „Ale vždyť já přeci jsem úplně v klidu.“
Nelhal jen na venek. Celou dobu, až do pár posledních dní, jsem takto lhala sama sobě. Říkala jsem si: „Anežko, ale vždyť ty přeci jsi úplně v klidu.“ Teď už je mi jasné, že nejsem a ani jsem nebyla. Jenže ta křeč a strach a iluze zodpovědnosti a povinnosti mi nedovolovaly se litovat.
Vystoupali jsme schody do prvního patra. Matouš už tam čekal a skutečně mi připadal jiný. Nejspíš to bylo tím, že jak jsem na něj často myslela, paradoxně mi jeho skutečný obraz stihl z hlavy úplně vyšumět.
Přivítal se s rodiči a pak jsem ho směla obejmout já. Jeho velké dlaně mi zakryly záda a voněl pracím práškem. Byla jsem zase doma. Konečně.
Aby na chvíli vypadnul z toho zdí obehnaného a navzdory velikosti stísněně působícího prostoru, jeli jsme do Bechyně, která odsud byla vzdálená asi jen dvanáct kilometrů. Matouš vyprávěl tragikomickou příhodu o klukovi, který ukradl kolo místnímu školníkovi, utekl z nemocnice a dojel až tam, kde ho potom našla policie v místním supermarketu.
Šli se projít a my s Matoušem zůstali sami. Nejdřív jsme jen seděli na lavičce na náměstí a hrozně jsme se smáli. Na chvíli to bylo zase jako dřív, i když ne úplně. Pořád tu zůstávalo to něco, co se stalo a co nás nemilosrdně trhalo od sebe. A my se tak snažili. Tak urputně jsme se snažili se nerozpojit.
Nicméně ta chvíle byla šťastná. Po dlouhé době zase bílé políčko.
Po chvíli strávené na lavičce jsme se přesunuli do místní cukrárny na naše klasiky – jahodový koktejl a horkou čokoláda. Byla to jen další zoufalá snaha přetočit kalendář o mnoho dní dozadu. Vrátit se tam, kam už jsem podruhé naneštěstí nemohli.
Ještě si z toho dne vzpomínám na jednu věc. Těsně před tím, než jsme se vrátili zpět do Budějovic, jsme se ještě šli projít po tom nemocničním parku.
Nemocniční park v Opařanech byl obehnán zdí s ostnatým drátem. Koneckonců, to byl taky ten důvod, proč jsem se na tak velké ploše cítila stísněně. Ten ostnatý drát mě děsil. Přestože se jím protahovalo několik nesmělých slunečních paprsků, prazvláštně zastiňoval celou zahradu.
Nejdřív jsme celý park za Matoušova „odborného výkladu“ prošli všichni, pak jsme se my dva odpojili, aby mi ukázal jedno místo. Šplouchala tam voda z malé fontánky uprostřed umělého jezírka a kolem stálo několik zarostlých, starých, kamenných laviček, zachmuřených a moc mělkých, než abyste si na ně sedli, ale zároveň tajemných, zadumaných a přívětivých.
Objali jsme se a bylo na chvíli úplně jedno, že se nad námi tyčí budovy se zamřížovanými okny, že jsme obklíčeni desítkami nešťastných lidí a obehnáni ostnatým drátem. Bylo to poslední bílé políčko, na které jsme spolu kdy vstoupili.

Vždycky si hned, jak přijdu domů, jdu do koupelny umýt ruce. Potom se obvykle převléknu do tepláků a volného trička a někdy s mamkou posedíme v obývacím pokoji, abychom si popovídaly. Ale nikdy, až do toho jednoho pondělí, naše popovídání neuvozovala slovy: „Anežko? Musíme si dneska o něčem promluvit.“ Jinak řečeno – už tohle samo o sobě mi přišlo zvláštní. A ještě zvláštnější se to stalo ve chvíli, kdy dodala: „Za chvíli přijede z práce táta, tak to pak dořešíme ještě s ním.“ Táta skoro nikdy nechodil tak brzy z práce.
Sedla jsem si ke stolu a cítila jsem se hrozně křečovitě.
„Týká se to Matouše. Včera, jak jsem mluvila s Marcelou,“ pokračovala mamka (Marcela byla ta naše známá psycholožka), „mi říkala ještě jednu věc.“
„Proč jsi mi to neřekla už včera večer?“ vystartovala jsem hned. Ale nebylo to proto, že bych byla naštvaná. Bylo to proto, že jsem ze sebe chtěla vyhnat to napětí smíchané se strachem, které se ve mně hromadilo.
„Nebyl na to už čas a nic moc jsme o tom s tátou ještě nevěděli, takže jsem ani nepovažovala za důležité to zmiňovat. Hledali jsme o tom na internetu, až když jsi spala. Navíc mi Marcela říkala, ať s tebou o tom nemluvím. Ale já to považuju za důležitý.“
„No, tak o co jde?“
„Marcela zkrátka dala možnost jedné určité diagnózy. Říkala, že to rozhodně neví jistě, ale že se obává, že je to bohužel dost pravděpodobné. Jedná se o hraniční poruchu osobnosti.“
„A v čem to spočívá?“
„Jde vlastně o to, že člověk s touhle poruchou vidí svět černobíle. Lidé v něm jsou buď dokonalí nebo přehnaně špatní a nic mezi tím neexistuje. U lidí, kteří jsou mu nejbližší, se jeho postavení k nim často liší. V jendu chvíli jsou schopni jim nadávat, ze všeho je obviňovat, nenávidět je a ubližovat jim, ale o okamžik později by pro ně udělali cokoli na světě a ubližují sami sobě, jen aby o ně nepřišli. Často se fixují na konkrétního člověka a ten se poté, aniž by za cokoli mohl, stává příčinou všech konfliktů. „Hraničáři“ prožívají velmi těžké momenty, kdy bojují sami se sebou. I v těchto chvílích se často sebe poškozují. Většinou se řežou, hlavně na předloktích. Vybíjí si na sobě ten vztek, který se v nich hromadí, tu nenávist způsobenou tím, že se nechápou, a zároveň si tím zajišťují pozornost, starost a projev lásky blízkých, po kterých tak chorobně touží. Často vyhrožují sebevraždou a podobnými věcmi, ale ve skutečnosti si nechtějí závažněji ublížit, ve skutečnosti se mají vlastně rádi, tímhle jen vydírají, protože chtějí docílit jistoty, že o toho druhého nepřijdou, že je ze strachu neopustí. Takto nemocní dokážou mít neskutečně, neskutečně moc rádi a jsou neskutečně, neskutečně moc empatičtí, ale také se o nic říká, že nedokáží žít s partnerem ani bez něj. Ten vztah zoufale potřebují, ale zároveň ho podvědomě ničí a on ničí je, aniž by to tak chtěli. Řešení, jak jim pomoct, nebo spíš jak oni sami si můžou pomoct, je naučit se žít bez toho člověka, na kterého se fixují. A já se obávám, že v tomhle případě jsi to ty, Anežko. A je to nebezpečné ne jen pro něj, ale i pro tebe. Sama vidíš, jak je to náročné. A bude to jen náročnější a náročnější.“
„No a tím se mi snažíš říct co?“ Ve skutečnosti jsem věděla, co tím chce říct. Chce říct, že bude lepší, když od toho vztahu ustoupíme. Měla pravdu. Tak palčivou a bolestivou pravdu, že jsem si ji nedokázala připustit k tělu.
„Nejspíš by bylo lepší, abyste ten váš vztah nějak,“ odmlčela se, „omezili.“
V té chvíli jsem nenáviděla ty kecy. Považovala jsem je za pouhou egoistickou snahu uchránit své dítě od neštěstí, do kterého se řítí. Ale já měla pocit, že mi nemá co přikazovat. Já si to neštěstí vybrala. Chtěla jsem tam. Chtěla jsem za ním.
Nemohu, samozřejmě, vědět, jaká diagnóza je ta Matoušova a hádat se ani neodvažuji. Tohle je otázka, která se přede mnou stále ještě hrozivě tyčí nezodpovězená a pochybuji, že mi ji někdy někdo zodpoví. Nicméně lékařské skutečnosti nepotřebuji znát k tomu, abych viděla krutou pravdu – že ať už je Matoušovi cokoliv, ať už je to vážné či banální, příčinou těch hrůz jsem většinou já. Začalo to těsně po tom, co se náš vztah prohloubil. Docházelo k tomu vždycky v okamžicích, kdy mohl mít strach, že o mě přijde. Teď už vím, jak zatraceně těžké bude se toho všeho vzdát. Ale také vím, že za nějaký čas, byť bude ničivý a dlouhý, se nám vlastně uleví. Oběma.
„Kde ses to všechno dočetla?“
Mamka přede mě hodila štos vytisknutých papírů: „Táta má ještě hodně věcí z internetu a řekne ti o tom asi víc než já, prostudoval to pečlivěji. Můžeš se na to podívat, jestli chceš.“
Přikývla jsem. Pak jsem to do večera studovala. Jak říkám – diagnózu znát nepotřebuji a nechci. Nevím, zda je tohle pravda. Ale došlo mi, že všechno, bez ohledu na název nějaké poruchy nebo odhady lékařů, co mamka říkala, byla pravda. Všechno, co vyjmenovala, se dělo a sedělo. Ten den jsem si to nepřiznala. Ale po několika dnech, možná týdnech, na mě dolehla ta příšerná pravda. Těžká, zlá, vyčerpávající, srážející k zemi.

Do Stromovky jsem pak sama šla ještě jednou. Bylo to v pátek brzy ráno. Odpadl nám sbor, ale já přesto vstala a místo do školy jsem jela tam. V 6:45 už jsem seděla na naší lavičce.
Na trávě se líně povalovala mlha, přesně na těch místech, kde dřív my. Stromy se probouzely a já se taky probouzela. I slunce si protíralo oči a protahovalo se. Jeho svit byl zatím trochu tlumený některými, ještě zbylými, ospalkami. Měla jsem ten výhled úplně celý pouze pro sebe, jen občas kolem projel cyklista, ženoucí se do práce nebo na nultou.
Napsala jsem to ráno báseň, která tu scenérii přesně vystihovala. Načmárala jsem část jejího textu na útržek zadní stránky mého sešitu na fyziku, papírek jsem složila a zastrčila jsem ho do škvírky v popraskaném dřevě lavičky. Možná ho někdo někdy našel. Těžko říct.
To ráno mi pomohlo. Bylo jedno z těch, které vám znovu ukážou cestu. Jedno z těch, která když prožijete, řeknete si: „Pro taková rána se vyplatí žít.“

Moje ranní euforie ale nevydržela příliš dlouho. Pořád jsem totiž musela přemýšlet nad tím, jak se rozhodnu. Mohla jsem si říct, že přes všechny překážky, výhrůžky a nesouhlasy okolí půjdu dál, Matouše v tom nenechám, budu se dál snažit, dál plakat, dál špatně spát a dál pokračovat v něčem, co nikam nevede, přičemž spolužáci mě budou litovat, Matoušovi rodiče budou svým způsobem šťastní, že mě Matouš má, a Matouš si bude myslet a namlouvat, že je šťastný, ale moji rodiče budou jen se zármutkem pozorovat, jak se jejich dcera trápí pro nic za nic. Ráda bych se snažila dál, jenže to k ničemu nevedlo. Všechno jsem akorát zhoršovala. Tolik mě bolelo od ostatních poslouchat, jak je Matouš v pohodě, jak s ním mluvili a smál se, jak mu psali a měl radost. Tolik mě to bolelo, protože se mnou se smál jen málokdy, vydíral mě a mě to ničilo. Nebo jsem to mohla všechno odsunout stranou, přičemž ve škole by nejspíš začalo kolovat pár pomluv, Matoušovi rodiče by mi to zazlívali, Matouš by se zhroutil, ale naši by měli radost, že mě uchránili od starostí. Jenže odsunout to, to by také znamenalo vzdát se všeho, co jsme spolu ještě mohli prožít. Všeho, co dohromady tvořilo to přenádherné my. A v neposlední řadě by to také znamenalo nést zodpovědnost za Matoušovu následnou reakci. A já si rozhodně nebyla jistá, zda to dokážu.
Ale žít takhle – to vlastně ani nebylo žít. Ty dvě možnosti mě mezi sebou drtily jako dva obrovské kameny, svíraly mě mezi sebou jako tlusté kleště. Párkrát se stalo, že jsem se rozplakala uprostřed cesty domů, uprostřed jízdy autem nebo uprostřed vyučovací hodiny. Moje zatím neučiněné rozhodnutí mě pronásledovalo, ať jsem byla kdekoli. Nešlo zapomenout. Nešlo ho setřást.
Věděla jsem, že to už dlouho nevydržím. Že mě to každou chvíli roztrhá na kousky nebo že mě to rozdrtí, převálcuje.

Za Matoušem jsem po dvou týdnech jela podruhé, tentokrát ještě s pěti spolužáky. Všechno bylo v pořádku. Zase už byl člověkem, do kterého byste nic z dříve zmíněného neřekli. Seděli jsme všichni v kroužku na trávě v tom nemocničním parku (z toho místa na ostnatý drát zrovna nebylo vidět), povídali jsme si a vyrobili si provizorní piknik z jídla z KFC.
Doufala jsem, že to zvládnu, ale nezvládla jsem. Už jsem se v jeho přítomnosti cítila jinak než dřív. Moje nerozhodnost a bezvýchodnost obou mých možností mě stlačovala i tam, i za zvuku jeho smíchu.
Ve chvíli, kdy jsme prohodili pár slov jen spolu, jsem se mu snažila ve zkratce vysvětlit, co mě tak trápí – to, že ty věci ostatním nedělá, zatímco mně ano. Všechno jsem to tím zničila. Už po tolikáté jsem všechno dobré zničila nevinnou, vstřícně řečenou větou. Zase to byla moje vina. Zase se blížilo období výčitek a černého svědomí, čas zodpovědnosti za následující události, za trápení, za zkažení bezstarostnosti.
Když jsem mu chtěla položit ruku na rameno, prudce sebou ucukl a vytrhl se mi. Nenechal na sebe sáhnout, většinou neodpovídal. Nebe potemnělo, ostnaté dráty se sevřely v těsnější kruh.
Matoušova maminka přišla po chvíli. Choval se k ní podobně jako ke mně. Uzavíral se, utíkal do nám neznámých končin zlých myšlenek.
Chvíli jsem tam Matouše nechala sedět samotného, pak jsem si k němu přisedla. Okamžitě si poposedl o několik centimetrů dál ode mě.
Ostatní si házeli kroužkem na ringo. Plachtil nám nad hlavami, stejně přelétavý jako já ve svých rozhodnutích. Muselo to zdálky vypadat smutně: parta šťastných lidí zírajících na život z jedněch z nejlepších úhlů a pak dva, kteří mají stejnou možnost, ale nedokáží ji využít, kteří se neumí zařadit, neví, jakou stranu si vybrat, kteří nechápou a nedokážou, ale ještě nevzdali.
„Můžu sem k tobě?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se znít, jako by se nedělo vůbec nic.
„Jak chceš,“ procedil mezi zuby téměř zle. Ale nemohl za to. To cosi v něm, co ani sám hostit nechtěl a čemu nerozuměl.
„Budu tu ráda,“ pokus o úsměv, „ale řekni si.“
Neodpovídal.
Následovala spousta: „Matouši, co se děje?“ Nakonec jsme se domluvili, že si půjdeme promluvit o kousek vedle.
Sedli jsme si na nejbližší lavičku. Matouš nic neříkal, jen se krčil na jejím okraji, co nejdál ode mě, a já pozorovala pět barevných lidských siluet pod stromy. Nejdřív jsem si říkala: chci být jako oni. A pak: chci být jako oni?
Mé pokusy o nápravu tentokrát nebyly nekonečné, jelikož, jakmile si Matouš v touze vybít se roztrhal nohavici od kalhot, za námi přišla jeho mamka.
„Matouši, co to děláš?!“ poprvé jsem z jejího hlasu slyšeli cosi podobného zoufalosti.
„Říká, že se se mnou chce rozejít.“
„Vždyť jsem nic takového neříkala, chtěla jsem jen vysvětlit, že –“ snažila jsem se do toho vložit.
„No a co, vždyť by na to i měla právo. Já bych taky jako holka měla strach z takových situací.“
„Ale já to neřekla!“ křičela jsem.
„Vidíš, Matouši, dokonce to neřekla.“
Odmlka, bolestné ticho. Akorát že každý z nás prožíval jiný druh bolesti.
Potom nás (těžko říct s jakými slovy) oba pohladila po hlavě. Tedy, pokusila se. Nejdřív jí ruka letmo sjela po mých hrubých vlasech, následně se obrátila k Matoušovi, který jen v rychlosti uhnul hlavou s nekompromisním ne.
Zkoušely jsme ho přemluvit, aby se šel rozloučit. Následně se požadavek snížil na: „Pojď se mnou, prosím, odvedu tě zpět na oddělení.“ Dopadlo to tak, že Matouš s maminkou skutečně po chvíli šel, nicméně kráčel trávou, zatímco ona po cestě a držel si od ní dvoumetrový rozestup. Křečovitě jsem se potom snažila smát se s ostatními. Hodně křečovitě.

Strach mých rodičů se prohluboval, jejich neohrožený názor se dál utvrzoval. Já se snažila zůstat nestranná. Jenže už to dál nešlo. Snad lepší rozhodnutá špatně, než dál nestranná. Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem, jak se s ostatními smál a se mnou se trápil. A taky to bolelo. Zatraceně to bolelo. Na veřejnosti jsem tu bolest zatlačovala do sebe, hluboko pod kůži, silou pod povrch, ale o to prudčeji se potom vždycky vynořila večer, když jsem byla sama a můj pláč nikdo neslyšel. Někdy jsem se budila i uprostřed noci. To jsem se pak děsila praskajících trámů a přemýšlela nad tím, zda v tu chvíli vlivem své nespavosti také zrovna není vzhůru. Občas se stalo, že už to bolest nevydržela a vytryskla i před lidmi. Už jsem o tom psala – několikrát jsem se rozplakala v autobuse cestou domů, ráno na záchodech ve škole nebo cestou autem s rodinou. Ve středu, dva dny před mým definitivním rozhodnutím, jsem se dokonce v přívalu palčivého, ale tichého, aby si ho všimlo co nejméně lidí, pláče snažila Matouše napodobit. Chtěla jsem zkusit, jestli ubližování pomáhá. Jen jsem si nehtem seškrábla kus kůže na levé ruce. Člověk, který o tom nevěděl, by drobnému pozůstatku po tom ani nepřikládal žádnou váhu. Ale přesto to v tu chvíli bolelo. Chvilkově dokonce víc, než všechno to ostatní. Jenže na delší čas to nepomohlo. Za chvíli mě zase ovládla ta dlouhodobá, těžká, neodstranitelná bolest psychická.
Jednou jsme spolu s Matoušem po dlouhé době zase telefonovali. Nejdřív jsme si řekli pár suchých vět, ale já nedokázala dál vést náš rozhovor. Už to nešlo tak snadno. Šlo to ztuha a musela jsem se příliš přemáhat, takže zůstalo ticho. Takové to trapné telefonové ticho, kdy posloucháte dech toho druhého, jak se protahuje sluchátkem. To ticho nakonec prolomil Matouš.
„Svět je divný místo.“
Odmlka.
„Proč myslíš?“
Odmlka.
„Nevim. Někdy mám prostě pocit, že je život nespravedlivej.“

Dvě možnosti mě mezi sebou svíraly pevněji a pevněji, až jsem to nakonec nedokázala. Místo, do kterého mne utlačily, bylo tak malé, že se ozvala moje klaustrofobie. Potila jsem se, lapala jsem po dechu v zoufalé snaze přežít to, vydržet. Hra na silnou mě akorát oslabovala.
Každý rok kvarta našeho gymnázia pořádá GJVJ Potmě. Kolem půl sedmé jsem se nenápadně vytratila z tělocvičny, hlavního dějiště celého večera i noci, a vyběhla jsem až do nejhořejšího patra. Pod schodištěm vedoucím do hudebny se tam nacházelo poměrně široké okno s výhledem na nebe a na střechy a se širokým parapetem. Posadila jsem se na ten parapet, ale přestože jsem tam byla úplně sama, obsadila jsem z podivně přetrvaného zvyku jen jeho polovinu a pokrčila jsem nohy tak, aby tam zbylo ještě místu pro pomyslného druhého člověka. Často jsme na tom parapetu sedávali s Matoušem, když jsme o velké přestávce čekali, než nás učitelka pustí do učebny. Zády jsme se každý opřeli o zeď, uvelebili jsme se naproti sobě a naše pokrčené nohy jsme zaklesli do sebe. Měla jsem to místo ráda stejně jako všechna ostatní místa u oken s výhledem.
Tentokrát jsem s ním mluvila jen přes telefon a bylo to o tolik jiné… nejdřív odpovídal jen jednoslovně a já začala znovu propadat zoufalství. Pak jsem mu řekla všechno popravdě – že už to nedokážu, že se ze všeho hroutím, že mám tyhle dvě možnosti a obě jsou svým způsobem špatné, že mám pocit, že beze mě by se to pro něho časem zlepšilo, že je vždycky každý problém moje vina, že mi vadí, jak na mě všichni naléhají se svými radami a každý z nich si myslí, že má bezpodmínečně pravdu. Všechno jsem to řekla a udělalo se mi líp.
Matouš zase řekl, že přestože všichni u něho zaznamenávají zlepšení, on sám se cítí pořád stejně. Čekala jsem, že po mých slovech se začne vztekat, ale nezačal. Jen plakal a bral všechno víceméně rozumně, s téměř stejnou rezignací a smířeností s osudem jako já. Brečeli jsme spolu, ale já se to na rozdíl od něj snažila skrývat, což se stejně nevedlo. Po půlhodinovém rozhovoru musel odevzdat telefon.
Zůstala jsem na parapetu úplně sama. Stoupla jsem si na něj a přitiskla svůj obličej na sklo, které postupně zamlžoval můj ztěžklý dech. Nejdřív jsem plakala s takovou bezmocí a bezradností jako nikdy. A pak jsem najednou věděla. Nechtěla jsem ho zranit. Nechci ho zranit. Ale nebyla jsem schopná to unášet dál. Nejsem schopná to unášet dál.
Slunce polilo střechy nazlátlým světlem, které se majestátně odráželo od střešních oken a hrálo si s odstíny červeného a modrého tartanu na školním hřišti. Oblohu zase obdarovalo červánky. Vzdala se blankytné a zbarvila se doruda. Krutě ji popíchaly antény a hromosvody a teď krvácela.


Snažila jsem se ze všech sil, ale přesto mi nešlo se radovat upřímně. Každá otázka co Matouš?, byť myšlená upřímně dobře, mě stáhla zpět do druhého světa. Ptát se mě na to bylo jako neustále znovu a znovu rozdírat rány, rýpat se v nich, obnovovat je. Jenže oni nechápali. Připadalo mi, že nikdo mě vlastně nikdy úplně nechápal. Existovali lidé, kteří pochopili část, ale ať se kdokoli snažil, jakkoli chtěl, nikdy se mu nemohlo podařit pochopit mě zcela a se vším všudy. Míjela jsem je jako cizí. Přišlo mi, že už k nim nepatřím. Já už nedokázala být normální. Neuměla jsem to. Zcela jsem se to odnaučila.
V tu chvíli mě poprvé napadlo, že tím, že to skončí, se do prvního světa sama od sebe nenavrátím. Nejdřív jsem to brala nějak tak automaticky – nebudu nucena z něj utíkat, takže v něm, logicky, budu moct zůstat napořád. Jenže teď mě začalo napadat, že, zaprvé, snad ani nechci a že, zadruhé, abych v něm mohla usídlit napořád, musela bych se do něj nejdřív dostat zpátky. Momentálně jsem totiž stále zůstávala v tom druhém a bylo to ještě o to smutnější, že jsem věděla, že brzy v něm zůstanu sama. Stále zůstanu v našem druhém světě, ale zůstanu v něm bez něj, takže najednou už nebude náš, ale jen můj. A možná nikdy neseberu sílu k tomu, abych se vyhrabala zpět do toho prvního.
Uvědomila jsem si, že mě to všechno hodně ovlivnilo. Už jsem nebyla jen ta obyčejná holka ze začátku příběhu. Moje představy o štěstí se od té doby fatálně změnily. A můj postoj k ostatním lidem také. Uvědomila jsem si, že je mi skoro líp, když jsem sama. Že mi ten život v jejich skupině navzdory tomu, jak skvělí všichni byli, přestal vyhovovat. Chtěla jsem být normální. Chtěla jsem se vrátit. Chtěla jsem zase být jen ta obyčejná holka, která nebrečí z ničeho nic, nemluví sama se sebou, neutíká od lidí a netráví čas o samotě. Jenže ten večer mě poprvé napadlo: co když už se nikdy nevrátím? Možná mě to poznamenalo svým způsobem navždycky…
Chtěla jsem ještě udělat poslední věc pro nás a už jsem se dál nedokázala pohybovat mezi nimi, potřebovala jsem být sama. Takže jsem zkrátka šatnami proklouzla ven na dvůr a lehla jsem si doprostřed. Nad hlavou se mi vykreslil čtverec oblohy, jejíž krev už zaschla a barvu tak změnila na tmavou, orámovaný střechami okolních domů.
Původně jsme spolu plánovali, že se během noci trávené ve škole půjdeme na hvězdy dívat spolu. Chtěli jsme se takto nepozorovaně vytratit, přesně jako jsem to teď udělala já, a lehnout si na záda, přesně jako jsem to teď udělala já. Chtěla jsem nám splnit ještě tenhle jeden, poslední plán.
Symbolicky jsem levou ruku natáhla trochu od těla, jako bych ho chtěla uchopit za tu jeho, jenže tam nebyl. Přemýšlela jsem nad tím, že se třeba zrovna teď probudil, nemůže usnout a zírá do stropu. Také jsem si zkoušela představovat, jak dlouhá je vzdálenost, která mě dělí od hvězd, a jak je v porovnání s ní nepatrná ta, která mě dělí od něj. Přes všechnu tu nepatrnost mi připadala větší, hlubší, závratnější. Nedosažitelná.
„Kde jsi, Matouši?“ začala jsem mluvit sama pro sebe a namlouvala jsem si, že mluvím pro něj. Líbilo se mi, že mě nikdo neslyší, že se moje slova tiše rozletí do noci a buď je spolkne tma, nebo se roztříští o mříže na oknech od tělocvičny. „Daleko, viď? Je škoda, že mě neslyšíš. Je mi tu bez tebe smutno. Tady jsme měli ležet spolu, vzpomínáš? Mohlo to být podobné jako tehdy na té sjezdovce, jen tu chybí sníh a náš výhled místo lesa rámují domy. Vlastně, můj výhled. Ty tu nejsi. Třeba taky zrovna nespíš a myslíš na mě. Nebo jsem příliš bláhová?“ odmlčela jsem se zamyslela se nad tím, co dělám.
„Mrzí mě to, co udělám. Nechci to tak. Ale nedokážu to. Promiň mi tu slabost, ale dál už nemůžu. Je mi příliš těžko, možná víc, než si myslíš. Ostatní mě už neberou. Vyčítají mi, že se s nimi nebavím, že jsem tichá, neodpovídám. Často se teď uzavírám do sebe. Nechci ti ublížit, ale musím. Proč? Proč zrovna my? Nechci to tak. Ne, ne, ne. Nechci. Proč tu nejsi se mnou? To to musí končit takhle? Dělám to kvůli sobě, nebo kvůli názorům ostatních? Jsem slabá, nebo je to nezbytné? Tolik otázek. Už nevím vůbec nic. Ztrácím jedinou jistotu, kterou jsem měla v tobě.“
Na holých pažích mi naskákala husí kůže, tartan mě studil do zad. Po tváři mi kolmo k zemi stékala slza. Vzpomněla jsem si na tatínkovu průpovídku: „Říká se, že takto komplikovaní lidé dokážou nejvíc milovat.“
„V některých částech toho, co jsem napsala, to možná vyznělo tak, že lituji jen sebe, považuji se za důležitější nebo ti něco vyčítám. Pokud to v tobě skutečně zanechalo takovéto pocity, tak je chci vyvrátit. Nevím jak ty, ale já jsem za to všechno ráda. Přestože to je teď všechno u konce, vážím si všeho společně prožitého. Nechci dělat, jako by se nic nestalo, předstírat, že je to všechno za námi a nevracet se k tomu. Naopak. Jednou se to stalo, byla to poměrně významná část našich, zatím krátkých, životů, a byla až moc krásná na to, abych ji chtěla vymazat. Děkuji za to strašlivé i za to krásné. Za všechno, čím jsme prošli. Byla to čest, jít skrz to všechno s tebou. Takže ještě jednou – děkuji. Obrovské, nepopsatelné a těžkostmi nesmazatelné děkuji.“
Antény na střeše trochu připomínaly tvar podivného ostnatého drátu. Věděla jsem, že za pár hodin vyjde slunce a prozáří ho. Snad bude svítat i nám.
Svět je divný místo.
Za žlutě prosvítajícími okny se občas mihl černý lidský stín, chvátající těžko říct kam. Byli to ti lidé z toho prvního světa, kterého já nikdy nedosáhnu. Ti normální, ti nezlomení.
Občas mi připadá, že je život nespravedlivej.
Tipů: 6
» 02.04.17
» komentářů: 3
» čteno: 401(14)
» posláno: 0


» 07.04.2017 - 22:47
Fíha. Málokdy mám čas vrhnout se na zdejších stránkách na čtení prózy, avšak tenhle příběh jsem přečetla jedním dechem. Příběh psaný ladným perem, poutavě a s notnou dávkou poetiky, která mi velmi chutnala. Obrazy běží čtenáři před očima bez zadrhávání, jazyk je bohatý a postřehy v něm jdou hluboko pod povrch děje. Ráda si zas u tebe příště počtu. Doufám, že bude příležitost. :)
» 08.04.2017 - 15:11
Dota Slunská: Velmi děkuji! Tenhle příběh (tím, že není tak úplně vymyšlený) byl mou srdeční záležitostí, takže vznikl, navzdory poměrně velkému rozsahu, během pár dní... Mám teď rozepsaný delší a asi i o něco propracovanější pokus o román. Kdybyste měla čas a chuť si počíst, ráda se s vámi spojím a zašlu - koneckonců, v současné chvíli sháním beta čtenáře :)
» 08.04.2017 - 23:31
Také přečteno jedním dechem. Souhlasím plně s hodnocením Doty. Ano, ladné pero, poutavým a poeticky bohatým jazykem, cituplně psané, máš můj obdiv po všech stránkách. ST***

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: ŽENY


« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Ringo [1]
narozeniny
Sparkler [6]


© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.