Když osud má chuť se vyvztekat…
Napsala jsem před pár minutami po návratu domů... (rychlodílko)
» autorka: Lilith |
Čtěte, nečtěte, stejně vám ten příběh povím… stalo se dnes… uf…
Hlasitý zvuk televize z přízemního bytu našeho domu den co den rušil všechny sousedy. A jednoho dne houká sanitka. Bylo to pondělí. Ve středu viselo na dveřích parte naší sousedky z přízemí… a domem se rázem neslo ticho, žádná televize, žádné vykukování ze dveří, kdože to jde do domu. Stará paní byla naším zvědavým andělem strážným. Ve škvíře dveří jsme vídali její oko, ale jakmile jsme se přiblížili, bum… zabouchla je…
Další pondělí ležela tak poklidně v rakvi ve svém nejlepším vínovém kalhotovém kostýmku. Drobná elegantní paní však nejraději chodila v bílém. Do divadla nebo jen tak nakupovat či na procházku kolem řeky…
Její slušný syn, pan inženýr, co vždy přidržel vchodové dveře a galantně pozdravil a měl každý rok nové auto a postavil novou vilu… na pohřeb přišel s jedinou malou kytičkou. Ani věnec mamince nepořídil, jen pronajatou umělou kytici na rakev. Smutno mi z toho bylo velice, vždyť je to maminka…
Celý týden byl jejich byt tichý. A dnes zas televize hulákala. Nevím, proč mne při stoupání po schodech kolem toho přízemního bytu napadlo: Starý pán její památku ctí tím, že dál žije jejím životem, i když tak náhle sám… žije v navyklém hluku, jakoby tam s ním stále byla.
A já jdu odpoledne parkem a po letech potkám svou bývalou kolegyni. Je udivená a zmatená z toho, že ubližovala svému dítěti, které jí sebrali, protože prý byla matkou bita do hlavy a manžel se rozvedl a krásný klučík žije s ním a ona nadopovaná prášky bojuje o každou hodinu, kterou by strávila se synem… plácá jedno přes druhé.
Nakonec mi sdělí jen tak mezi řečí, že má dřívější kamarádka před třemi roky zemřela na rakovinu. Ta hubená rozklepaná osůbka, kterou jsem se snažila držet již tenkrát nad vodou, co za každé přibrané kilo se fackovala před zrcadlem a nadávala si, jak je nemožná, nenáviděla samu sebe a svou ženskost, měla velké sklony k sebevraždě… jakoby na tu nenávist zemřela. Měla úžasné dva chytré syny a manžela, co ji spoustu let miloval, byla složitá a on to s ní snadné neměl nikdy… chodil jak tělo bez duše… ona ho stejně opustila.
Slzy se mi po tomto dni draly do očí, jak šílené jsou některé lidské osudy.
Lidská psychika je křehoučká a je jen na nás, zda ji necháme rozbít či budeme vší silou bojovat proti všem nepravostem, nemocím a podivnostem, co nás v životě potkají.
Buďme silní a nedovolme, aby nás osud převálcoval…
.
Hlasitý zvuk televize z přízemního bytu našeho domu den co den rušil všechny sousedy. A jednoho dne houká sanitka. Bylo to pondělí. Ve středu viselo na dveřích parte naší sousedky z přízemí… a domem se rázem neslo ticho, žádná televize, žádné vykukování ze dveří, kdože to jde do domu. Stará paní byla naším zvědavým andělem strážným. Ve škvíře dveří jsme vídali její oko, ale jakmile jsme se přiblížili, bum… zabouchla je…
Další pondělí ležela tak poklidně v rakvi ve svém nejlepším vínovém kalhotovém kostýmku. Drobná elegantní paní však nejraději chodila v bílém. Do divadla nebo jen tak nakupovat či na procházku kolem řeky…
Její slušný syn, pan inženýr, co vždy přidržel vchodové dveře a galantně pozdravil a měl každý rok nové auto a postavil novou vilu… na pohřeb přišel s jedinou malou kytičkou. Ani věnec mamince nepořídil, jen pronajatou umělou kytici na rakev. Smutno mi z toho bylo velice, vždyť je to maminka…
Celý týden byl jejich byt tichý. A dnes zas televize hulákala. Nevím, proč mne při stoupání po schodech kolem toho přízemního bytu napadlo: Starý pán její památku ctí tím, že dál žije jejím životem, i když tak náhle sám… žije v navyklém hluku, jakoby tam s ním stále byla.
A já jdu odpoledne parkem a po letech potkám svou bývalou kolegyni. Je udivená a zmatená z toho, že ubližovala svému dítěti, které jí sebrali, protože prý byla matkou bita do hlavy a manžel se rozvedl a krásný klučík žije s ním a ona nadopovaná prášky bojuje o každou hodinu, kterou by strávila se synem… plácá jedno přes druhé.
Nakonec mi sdělí jen tak mezi řečí, že má dřívější kamarádka před třemi roky zemřela na rakovinu. Ta hubená rozklepaná osůbka, kterou jsem se snažila držet již tenkrát nad vodou, co za každé přibrané kilo se fackovala před zrcadlem a nadávala si, jak je nemožná, nenáviděla samu sebe a svou ženskost, měla velké sklony k sebevraždě… jakoby na tu nenávist zemřela. Měla úžasné dva chytré syny a manžela, co ji spoustu let miloval, byla složitá a on to s ní snadné neměl nikdy… chodil jak tělo bez duše… ona ho stejně opustila.
Slzy se mi po tomto dni draly do očí, jak šílené jsou některé lidské osudy.
Lidská psychika je křehoučká a je jen na nás, zda ji necháme rozbít či budeme vší silou bojovat proti všem nepravostem, nemocím a podivnostem, co nás v životě potkají.
Buďme silní a nedovolme, aby nás osud převálcoval…
.
Tipů: 15
» 30.03.17
» komentářů: 20
» čteno: 927(20)
» posláno: 0
» nahlásit
» 30.03.2017 - 20:44
Je to v životě velká výhoda, když člověk umí bojovat. Ale není bojovný...
Já tuto schopnost nemám.
Lil, uvítal bych, kdybys častěji uvažovala. Pouvažuj o tom... ;-)
Já tuto schopnost nemám.
Lil, uvítal bych, kdybys častěji uvažovala. Pouvažuj o tom... ;-)
» 30.03.2017 - 20:49
Ringo: Milý Ringo, tak ti nějak uvažuji o tom uvažování, mohla bych uvážit, zda pouvažovat o úvahách je ještě k vhodné k úvaze, jenže když to tak uvážím, uvažovat je vlastně neuvážené, čili to necháme tak a nebudem o tom již uvažovat ;-)
Děkuji ti za podnět k zamyšlení :-)
Děkuji ti za podnět k zamyšlení :-)
» 30.03.2017 - 20:51
Nevyzpytatelné lidské osudy, k závěru bych ještě dodal: vážit si toho, co člověk má.
ST a Z a doufám, že budeš mít i posly dobrých zpráv...
ST a Z a doufám, že budeš mít i posly dobrých zpráv...
» 30.03.2017 - 21:01
Kajuta: Ano, jsme tu jen chvíli, tak si užívejme života a toho, co máme ;-) Taky doufám, že špatných zpráv bylo dost a teď už zbývají jen ty dobré!
Děkuji ti moooc :-)
Děkuji ti moooc :-)
» 30.03.2017 - 21:15
Lil, souhlas s Kajutou - važme si zdraví a všeho dobrého, co nám život dopřál, a souhlas s Ringem- kdo se nenarodil s bojovnou duší, asi z něj bojovník už nebude...ale vzdát něco? Nikdy. Lil, díky a ST + Z
» 31.03.2017 - 07:39
ttragelaf
možná nám brzy shoří domovy jako ta jeho maminka, proto krademe a hamouníme, abychom, jakmile ucítíme kouř, mohli utéct --- kam ?
ST
ST
» 31.03.2017 - 10:27
Jakákoliv smrt je nám připomenutím i naší smrtelnosti. Jakákoliv bolest je připomenutím našich bolestí.
Život je zatraceně tvrdej.
ST
Život je zatraceně tvrdej.
ST
» 02.04.2017 - 01:49
Lilith, hezké, promtně napsáno, plné materiálu k povídání, ovšem mě to připadne jako hrkání informací stylem jedna paní povídala. Viděl bych to tak, že si ujasníš co vlastně chceš vyprávět a z toho uděláš krátký příběh ve tvaru povídky. Mrtvá sousedka i vychrtlá kamarádka mi splynuly v partu průchozích kámošů s urnou a herdou do zad, aniž bych se vůbec dozvěděl, jak to celé dopadlo (mimo té mrtvé telemaniačky). T
» 02.04.2017 - 18:08
Houda:
Tví průchozí kámoši s urnou mne tedy moc nenadchli, až ve mně hrklo… ;-)
Vím, že několika dílkům (dle tvých předchozích různých komentů) nerozumíš, já zas nerozumím tvému výroku... ;-)
O čem vyprávím? Takové střípečky života z jednoho dne, ve kterém se ke mně dokutálely smutné informace a tak jsem se o ně chtěla podělit… Toť celá věda ;-)
Jak to dopadlo? Zemřely dvě a jedna se chce polepšit… a život jde dál… jak prosté ;-)
Tak ti Ď a buď zdráv :-))
Tví průchozí kámoši s urnou mne tedy moc nenadchli, až ve mně hrklo… ;-)
Vím, že několika dílkům (dle tvých předchozích různých komentů) nerozumíš, já zas nerozumím tvému výroku... ;-)
O čem vyprávím? Takové střípečky života z jednoho dne, ve kterém se ke mně dokutálely smutné informace a tak jsem se o ně chtěla podělit… Toť celá věda ;-)
Jak to dopadlo? Zemřely dvě a jedna se chce polepšit… a život jde dál… jak prosté ;-)
Tak ti Ď a buď zdráv :-))
» 07.04.2017 - 11:59
Myslím, že ve velikost kytky či věnce nemusí být odrazem lásky. Tak to není. Důležitější je se chovat za života slušně.
» 10.04.2017 - 20:32
umělec2: Pravdu díš, jen mne mrzela ta umělá kytice, co se pronajímá těm, kdo mají opravdu málo peněz na pohřeb... připadá mi to malinko neuctivé, když na to peníze měl...
Děkuji za vzácnou návštěvu :-)
Děkuji za vzácnou návštěvu :-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Lilie v očích | Následující: Neodbytné potvory