Náčelník a ti ostatní

Slunce zvolna šplhá do kopce nad špičky smrků. Papírna ve Větřní čechrá a pění tok Vltavy. Jako bezzubý obr ještě občas vypouští údolím nasládlé aroma celulózy a barví opar nad řekou na žluto.

Několik desítek zaměstnanců vešlo dovnitř areálu postranní brankou. Kavalerie autobusů u fabriky ráno o šesté a tisíce lidí na směnném provozu se staly jen vzpomínkou. Snu zakladatele Ignáce Spira o přestavbě mlýna na nejmodernější papírnu ve střední Evropě po úspěšných letech dochází dech.

Silnice z Větřní na Rožmberk by měla být spíše pěší zónou než výpadovkou. Pulsuje pohybem svých lidí ve dne a o víkendech i v noci. Jejich život začíná tam, kde se za zrezivělou ohradou hromadí hory recyklátu rozmělněného na kousíčky. V bytových domech bez fasád, nalepených na úzké chodníky. A mezi dvěma tragickými světy jen ten plot. A na něm kocour s chundelatou srstí jako vyzvědač.

Dřevěné lávky ke vchodům a asfalt silnice pomalu ztrácejí jinovatkovou glazuru.

Muž s dlouhými bílými vlasy nametá úspornými pohyby na lopatu vajgly ze škarpy. Metr po metru, záda vzpřímená jako Náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Zbývá vetknout orlí pero do čelenky. Má autoritu a snaží se jít příkladem. Z okna vyhlédla jeho squaw, v ústech retko. Pohledem vyhodnotila situaci – ten její je teprve v polovině trasy. Zabouchla oprýskaný okenní rám a osladila první z řady dnešních káv, černých jak thér. Zbývá dost času na cigaretu se snachou, dcerou a babkou ve skromném obýváku.

Po snídani se trousí ven z baráků děti. Menší jen tak lítají kolem, po silnici, která je jediným- nebezpečným- hřištěm. Starší zamířily do bunkru. Kousek odtud stojí torzo vodárny, na kraji kopcovitého lesa. Puberťáci tady bývají bez dozoru. Obsadili betonovou zídku, pod zadkem kartony papíru, a podávají si jedinou cigaretu. Do školy chodí jen občas, když už je moc zle. Nuda, tady i ve škole. Doma taky. Věčně poslouchat, jak děda makal dvacet let ve fabrice na rotu, obřím papírenským stroji. Jak s jinýma chlapama házel o noční polena z vagónu na hromady.

Ani ta vlečka se dřevem už dávno po kolejích nejezdí.

Do rozvalin bunkru konečně zasvítilo slunce. Zmrzlá lidská ptáčata posedávají, schoulena v zimních bundách. Nastavila obličej dopoledni a mlčky, s přimhouřenými víčky a cigaretou mezi prsty, vyhlížejí jiné časy. Pes Arapáš občas štěkne na projíždějící auta s lyžemi a koly na střechách. Letošní lyžovačka na Lipně pomalu končí. Jak blízké i vzdálené pro děti z bunkru...