Obloha amforou se klene...

Inspirováno půvabnou romantickou básní kdesi jinde, která přinutila i moji starou múzu vylézt z kanafasu...

Obloha amforou se klene,
v sváteční čerň se odívá,
hvězdičky dávají si bene,
naděje v srdcích ožívá.

Měsíc rozmlouvá s Večernicí,
šeptá jí něžná vyznání,
ve verších, s ustříbřelou lící,
ona se touze nebrání...

A než se nové slunko vzbudí,
povstane z růží svítání,
Jitřenka, s rozechvělou hrudí,
slíbí Lásku do skonání...

Ti dva již věčně budou spolu,
milenců věčných krásný pár,
podléhat budou sladkobolu
i užívat si vášně žár...
*************************

A člověk bláhově se zasní:
Proč já jsem zde a Ona tam
ukrývám cit jen ve své básni,
ač srdce jen Jí plné mám?

Budeme opět někdy spolu,
druh druhu sobě věrni zas,
shlédnou hvězdičky na nás dolů
s úsměvem, rozkvete náš čas?

Tak dál mám srdce plné něhy
(na tu já slyším velmi rád!)
opět v něm roztávají sněhy,
bláznivé verše zkouším psát...

Povadlá touha v srdci vzkvétá,
člověk zas na chvilku je mlád,
vzpomíná si na krásná léta,
kdy lásku dával, směl i brát...