Nespočine

V životě jsem … ale už skoro nejsem. Nic nedává smysl, ale nikdo nikdy nedokázal, že by mělo. Jsem zklamáním pod zmáčenými pohledy pouličních lamp za nočního deště. Teču ulicemi jako splašky za starých skvělých dob, kdy o sobě člověk nemusel rozhodovat. Vlévám se do kanálů a před mým pachem již nelze ustupovat. Nevinné děti odvracejí tvář v chromém zhnusení, před nímž i rozum raději prchá a třese se v zděšení. Jsem neutuchající hanbou všem těm, kdo mne znali, byť již dávno není nikoho, kdo by to byl přiznal. Odvál je vítr jako plachty černých galér plných v podpalubí vytrhaných nehtů, kam se krvavými zuby zakusuje čas a šťastně nevidomá stvoření hlubin zapouštějí své kořeny. Tam mezi ohlodanými těly otroků, jež vydobyla naše slavná civilizace, plují jejich prázdné myšlenky prvotního instinktu. Na míle a sáhy daleko pak všechna verbež světa láteří… Žít nebo zabít, už nevím… Jak pluji stokami, zvratky mých myšlenek se slévají v jeden nádherný kvas bezejmenné temnoty, která vůkol mne rozprostírá své sítě řasami obrostlých řetězů pevnějších než ta nejsilnější myšlenka. A já se spoutaný valím mezi úzkými stěnami, které by raději zapomněly. Mou jedinou útěchou je pak, že mám konečně směr a vím, kde skončí tenhle vrak. Hluboko neviděn prosáklý do hlíny znetvořené pouhým dotekem v křečích spočívá cosi, co se přednedávnem skvělo životem, dokud nevstoupilo do nekonečné noci, kde nikdy více nenastane nový den.