*TŘI SLOVA*

Stojím na prostranství před Růžencovou bazilikou. Začíná se stmívat, je krátce před půl devátou večer a na západě se vyhoupl srpek dorůstajícího měsíce. Po protepleném slunečním dnu začíná teď –koncem dubna- být už trochu chladno. Teprve před chvilkou utichli rorýsi a vlaštovky. Malý netopýrek se třepotavým letem proplétá větvemi ještě bezlistých jilmů a už kvetoucích kaštanů .

VÍRA. Nejsem tu však sám. Ze předu od města proudí přes toto náměstí směrem za mne k Bernadettině jeskyni potůček mozaikových světélek: jsou to věřící, poutníci obojího pohlaví, z nichž skoro každý drží zapálenou svíčku. Její plamínek je chráněn bílým papírovým trychtýřkem, popsaným zvenčí biblickým textem. Jako každý den jich sem přijelo autem, autobusem, vlakem nebo přiletělo letadlem na dvacet tisíc, což je v průměru za rok asi přes 7 miliónů. Zůstanou tu tři až pět dnů. Teď se shromažďují u jeskyně ke každodennímu světelnému procesí k uctění památky Panny Marie, která se tu před mnoha desítkami let několikrát nejenom chudé a dětství sotva odrostlé Bernadettě zjevila, ale i s ní mluvila…

Zvonkohra, znějící od dvou věží impozantní druhé, Horní baziliky, ohlašuje půl deváté. Poutníci se intuitivně a ukázněně řadí do troj- až pětistupů, někteří drží standarty s nápisy měst či zemí, odkud skupiny pocházejí. Nikdo nic neorganizuje ani nerozkazuje. Žádné projevy masové hysterie. V šumu hlasů nelze z dálky rozeznat jejich řeč, ale zblízka slyšíš jasně: italština a španělština převládá, pak francouzština, do toho drsnější němčina a zase vláčnější angličtina. Ze slovanských řečí hlavně polština a srbochorvatština, ojediněle čeština. Moderní Babylon jazyků !

Jako když hudebníci ladí před začátkem koncertu své nástroje a tím vzniká nedefinovatelná směsice tónů různých výšek, vzniká i tu jakési napjaté očekávání mohutné náboženské symfonie, v tomto případě oslavného chorálu na Pannu Marii !
Potůček světel a hlasů se zatím změnil v řeku, tekoucí paralelně s opravdovou řekou Cave, která o několik metrů níže dravým proudem obtéká tajuplnou lurdskou jeskyni.

Zvonkohrou ve 20:45 se dává světelná lavina do pomalého pohybu směrem východním, aby se po 800 metrech obrátila do protisměru na prostranství před Růžencovou bazilikou. Tento kostel je z velké části vtesán do skály, v jejímž lůně leží posvátná jeskyně Bernadettina zjevení. Před jeho překrásným portálem začíná právě zpívat mezinárodní pěvecký sbor za doprovodu přenosných varhan.

„Hymnou Lurd“ se nazývá tato prostá melodie, zpívaná současně v několika jazycích. Line se důstojně do šířky, dálky i výšky. Zástupy poutníků se každou chvíli rozezní refrénem: „Ave, ave, ave Maria“! Přitom pozvednou ty tisíce své planoucí svíčky jako číše šampaňského na pozdrav neviditelné Bohorodičce, která je tu zastoupena svou sochou v nadživotní velikosti uprostřed náměstí. Ozářena tolika blikajícími světélky se tu jakoby vznáší, étericky lehká, pro všechny teď přítomná v očích, v duši i na jazyku: „Ave Maria!“
Jednotlivé sloky této hymny se prokládají biblickým čtením. Předčítají je zpěváci od portálu baziliky, počínaje lahodnou francouzštinou a konče stejně lahodnou češtinou. Po latinském Otčenáši následuje vždy první polovina „Zdrávas Maria“, kterou po každém recitátoru dokončí chór poutníků ve všech možných jazycích.

LÁSKA a NADĚJE. Se zvonkohrou o deváté hodině, když už je všude okolo tma, přichází pomalu čelo procesí na náměstí před baziliku. Její postranní schodišťové rampy, taky obsazené poutníky s rozžatými svícemi, jsou jako rozevřená boží náruč, která vítá tyto tisíce zpívajících, modlících se a po božím slovu a požehnání žíznících. Většina z nich je nemocna na duši či na těle. Ti, co nejsou schopni chůze, jsou tu též, na vozíčkách nebo pojízdných postelích, tažených jejich ošetřovateli nebo pečovatelkami. Nášivky na jejich stejnokrojích prozrazují, že se tu sjeli z celého světa.

Mezi těmito ochrnutými jsou děti, mladí, středního věku i staří, někteří už i v předtuše blízké smrti. A všichni touží po uzdravení nebo aspoň po duchovní posile proti svým neduhům přímluvou Panny Marie u toho, který je tu tak skoro hmatatelně přítomen.

Za těch více jak sto let, co se tu procesí konají, se už stovky nemocných zvěčnily díkůvzdáním na mramorových deskách na stěnách všech ostatních místních katedrál za uzdravení láskyplnou přímluvou Panny Marie. Víra a láska k ní je sem přivedla a neustále přivádí. Odjíždějí s vírou v tuto mystickou sílu a s nadějí, že se buď uzdraví nebo že se aspoň jejich zdravotní potíže zmírní, jako už se splnilo tolika jiným před nimi. Mnozí z nich se dříve nebo později opět vrací neboť znovu touží duchovně ukojit a nasytit svou duši. A to je právě neuvěřitelné pro někoho, kdo je sám nevěřící!

Po obdržení požehnání o půl desáté se poutníci pozvolna rozcházejí. Mnozí z nich se jdou ještě poklonit k Panně Marii na prostranství před Bernadettinou jeskyní. Tam panuje absolutní ticho. Při koncentraci či modlitbě někteří klečí, druzí stojí se sepjatýma rukama a se skloněnou hlavou, jiní se upřeně dívají směrem k její sošce, umístěné ve výklenku jeskyně, kde vyvěrá pramen léčivé vody. Temnota jeskyně je prosvětlena mnoha svícemi, stojícími na mohutném stojanu v popředí.

Před několika lety tu před oltářem v jeskyni klečel a modlil se papež Jan Pavel II. Okusil i léčivé vody, která tu vyvěrá už od prvopočátku zjevení se Panny Marie před stočtyřiceti lety. Poutníci ji čerpají z vodovodních kohoutků ve skále vedle jeskyně. Je naprosto nepochopitelné jak může prokazatelně jen skála produkovat takové množství vody! Buď ji hned pijí nebo si ji odnášejí v lahvích či plastikových kanystrech na použití doma ve své vlasti. Voda je absolutně čistá a zůstává takovou i po mnoha letech! Za jeskyní u břehu řeky Cave se může každý celkově tělesně očistit tím, že se dá celým tělem ponořit do léčivé vody v lázeňském zařízení svého druhu. Zdarma. Osušit se potom není nutné, tělesný povrch zůstává po lázni suchý!

VÍRA. LÁSKA. NADĚJE. V Lurdech platí více než kdekoliv jinde, že tu člověk buď věří s nadějí na lásku Boží nebo v ni s vírou doufá.Tak jsem to pociťoval i já, jeden z mnoha tisíců…