Bez ní

Po samotě kreslí rýhu nuda.
Chvíli obarvená v šálku s čajem,
chvíli smutná, že šel oheň krajem.
Tichá bolest od popele rudá.
Po slavnosti pláče sklenka lichá.
Všechny vzaly za své, střepem.
Všechny první utrápené klepem.
Ale ta, co zbyla, zbyla tichá.
Po radosti, třeba jménem Vesna,
kvetla, kvetla, jak by křídla znala.
Jak by netajila, že bez mála
ztratila se, broušená v skle ze sna.

Povídám, nepovídám pohádku,
povídám pozpátku rozpohádku.