Ach, ta rána!

Člověk je zbitej jako toulavej čokl a vůbec se mu nechce z tepla postele/domova do té zimy, tmy a práce. Ale to je ta "vymoženost" civilizace. Musíme, i když se nám nechce a nic s tím nenadělají ani všechna naše dobrá předsevzetí.

Taky, komu by se chtělo? Vždycky si takhle ráno, když šlapu s hrstkou podobně šťastných bláznů, vzpomenu, jak se se mnou loučí doma můj kocour. Znuděně zvedne hlavu, zívne si, protáhne a otočí na druhej bok. A mohu přísahat, že slyším, jak zavrčí směrem ke mně: "A větší kravál při tom už dělat nemůžeš?"

O co bych byl šťastnější jako DoRozKo (rozuměj - domácí rozmazlovaná kočka). Asi na tom budu muset zapracovat, až budeme příště řešit mou reinkarnaci. A nebude mi ani vadit, když mě páníček vykastruje a odčerví. (I když to první asi kecám, vadit mi to bude.) :-)