Věštkyně

Zoufalá Dafne utíká hranici,
nelibost vzbudila za pravdu hlásící.
Vrahové píší krvavé paměti.
Životem zaplatil již každý z deseti.

Bohatý muž vykoupil z vězení
milenku, co čekalo na popel spálení.
V tichosti sama opouští město.
Za hradbami vztyčí prst, ukáže gesto.

Prosté šaty nebohé ženy,
pacholkem kata roztrženy,
nehalí kdysi hebounkou kůži,
po které dychtili zámožní muži.

Plavé vlasy, ve větru vlající,
skrývají mučením zhyzděnou mladici.
Mohutná prsa a hýždě barokních tvarů
ztrácí se v dáli před plamenem žáru.

Je hrůzou zpocená, všechno ji bolí,
utíká k lesu, sotva na nohou stojí.
Prsy pevné jako dvě hlávky zelí,
upustí, když větve oči zasáhnout měly.

Svůj bídný život uchránit musí,
věštba o dracích ji jako oprátka dusí.
Vytesá vzkaz na kamenné desce,
tak splní svoji povinnost věštce.

Za čistou pravdou krčí se hrůza,
průzračné časy zakalí lež...