Pajzl

Sedíš v tom zaplivaným pajzlu už třetí den za sebou a pořád hledáš to, co víš, že nikdy na dně sklenice od piva nenajdeš..a každej ten den si všimneš tý divný osoby, co sedí naproti tobě...sem tam se nedívá na tebe, ale do tebe a tak cejtíš ten pohled na všech místech těla...a dělá ti to dobře. Chvilku, která trvá věky...Pak se tě zeptá, kdo jsi...a ty, ještě s chutí posledního loku na jazyku, se představíš...zdá se, že po tobě všechno opakuje a ty se začneš trochu bát..když jsi potichu, dělá to samé..je to tvůj mlčící společník, se kterým si povíte všechno...na konci toho třetího dne, kdy máš pocit, že už nemůžeš vstát, protože touha, strach a pár loků šílenství tě nepustí z jeho dohledu, ti výčepní položí dlaň na rameno a klidným hlasem se tě zeptá: "Prosimtě, víš že už s tebou tři dny není řeč, protože čumíš jenom do toho zrcadla? To ho radši zas pět let neumeju"....