nedotknutelná?...

zahlédl jsem koutkem oka
jedno z těch něžně smyslných stvoření
které snad vypadlo ze Starého zákona

byla to židovka
s očima podvečerních šípků
a její jméno znělo
znělo tak krásně
že si nikdy nepřestanu klást otázku
jak může tak prostý vjem
vzbudit tak mohutné emoce

připomnělo mi to jednu dívku
když mi bylo asi třináct
ona byla o dva roky starší
v plném rozkvětu
vonící jako květina
s kaštanovými vlasy
upřímnýma očima
přívětivými ústy
a
nedotknutelná

byla vždy v pohodě
rozdavačná
plná sympatií a porozumění
pokaždé mi kráčela vstříc
s tajemnou vnitřní radostí
pokaždé otevřená jako studna
co mne vzápětí pohltila
a nesla sebou

nikdy mě u ní nenapadla
necudná myšlenka
nezatoužil jsem po ní
nevynucoval si pozornost
v nic jsem nedoufal
nic jsem od ní nechtěl
miloval jsem ji tak hluboce a čistě
jako bych se s ní pokaždé znovu narodil
stačila mi pouhá její existence
aby zůstala na živu
tady
někde
kdekoli

nevím jak dlouho to trvalo
vlastně to trvá dodnes
nejspíš vůbec nevěděla
že ji zbožňuji
ale co na tom?
důležité je milovat
úplně se tomu poddat
klidně padnout k zemi
tisíckrát v duchu zemřít
vymazat vše
a nalézt celý vesmír
v někom jiném

nejspíš si řeknete
že je to pubertální
platonické
ó jak se mýlíte

je to zárodek nového života
který skrýváme hluboko v sobě
ale který se snažíme ze všech sil zničit
tím jak přešlapujeme
a potácíme se
od jedné zkušenosti ke druhé