Ospalý večer

Den končí a já škrtám poslední položku v diáři.
Možná se obejdu bez prášku na spaní.
Možná se zadaří…
Ty neklidné hodiny v čekárně u zubaře,
ty najeté kilometry ve své vlastní káře…
Jsou pro dnešek pryč.
Dnešek zkrátka vem čert.
Nelíbí se mi způsob mých zápisků,
které už dnes nejdou vzít zpět.
Dnešek zkrátka vem čert.
Chtěla jsem pracovat, ale někdo mi neustále lezl do pokoje.
Chtěla jsem tancovat, ale nikdo se mnou nešel.
A tak škrtám tuto položku v diáři,
zcela sama,
a přemítám, že opít se o samotě je známka zoufalství.
Nebo bohémství?
Ani jedno nejsem.
A přitom si sama v mysli občas hraji na ztracenou…
Ztracenou osobu v tomto světě.
Tak moc ztracenou, jak jen romantická hrdinka může být.
Ale to nejsem já, to je jen fluidum.
Nejsem romantická, protože chodívám za tmy domů sama,
a nejsem hrdinka, protože se v tyto chvíle bojím.
Potemněl můj byt.
Slyším, jak se sousedi snaží potichu ladit rádio,
ale moc se jim to nedaří.
U druhých sousedů vrže nábytek.
Přemýšlím nad všemi důvody, proč tomu tak může být.
Zaškrtávám důležité body zítřejšího dne.
Práce, práce z domu, práce v mysli, práce na sobě…
Pro samou práci by jeden zapomněl na důležité věci.
A ještě důležitější…
Pokud nějaké takové jsou.
Beru prášek na spaní,
i když maže paměť.
Pro dnešek možná bude potřeba trochu promazat sofware…
Pípne mi telefon.
„Na zítra mi, prosím, přichystej ty lejstra pro šéfa.“
„Jo.“
Nemám ráda jednoslovné odpovědi.
Ale ani lidi, co mi píšou v jedenáct v noci.
Tedy jen některé.
Mám pocit, že usínám ve stoje a jsem tak trochu opilá…
Nebylo potřeba ani vína.
Na zítra přichystám lejstra pro šéfa,
půjdu do práce a z práce,
projedu kilometry u zubaře,
při neklidných hodinách ve vlastní káře…
Asi už dnes nemyslím soudně.
Díky, rohypnole.
Padám…