SLABOST SLUNCE V MYSLI

Neopouštím Tě dívko mých věčností
stálých jako milování
milionkrát cestou k Tobě
žiju a jsem si jistý
že spasí mě Tvá víra

neskončím pro den bez cíle
bez Tebe těch pár dní ja jako sto let
sním pro tlukot srdce
co mi nebylo dáno.

Proč tu stojím opodál
když světlo přílivů pro které mám SLABOST
svíráš ve svých dlaních?

V podvečer jsem tam kde Ty
díky Tobě myšlenkou
ve vzpomínce života nedopsaného příběhu
co se mi začal rozpadat
když jsem Tě nedokázal
dostat ze své hlavy.

/v čem mi bude tenhle stav černobílý k něčemu dobrý?/

Když né se mnou
buď s jiným prosím šťastná
zapomeň a nehlej mě
v západu SLUNCE pozhasínaných očí
až vítr otrhá listy
budu Tě V MYSLI objímát krásou
a pokusím se jít dál

sbohem a zapomeň.




19.12.2016 17:15