Všechno je jinak

Jinovatka k ránu zmrazila nízký porost, který v odpoledním slunci do bílozelena lemuje silnici v polích. Cíl pracovní cesty, venkovská fara s kostelíkem na horizontu, se přibližoval. Beránci shlíželi v naducaném rozmaru z modré oblohy k nám, smrtelníkům, a vytvářeli, na vyšší úrovni, společnost osamělé kostelní věži.
Kousek před vesnicí jsme míjeli auto, zaparkované na krajnici. Nikde nikdo, jen to vozidlo a poblíž dva lidé středních let. Elegantní dáma v lodičkách téměř utíká od dopravního prostředku a stírá slzy. On postává, snad bezradně, a hledí za ní. Hádka manželů či milenců, napadá mne, náhodně projíždějící kolem. Soucítím s ní, ač nevím, co si udělali. Ženy by neměly tak bezútěšně plakat. Bídák...
Vesnice s kdysi malebnou farou, hřbitovní zeď napůl rozpadlá vklíněnými kořeny náletových stromů, převážně německá jména zesnulých. A za tou zídkou mizí zapadající slunce. Den je krátký, nebeský pastýř začíná počítat své stádo beránků.
Na zpáteční cestě to podkluzuje. Zase jedeme silnicí mezi řepkovými poli, která prokmitají za okýnky v nastalém soumraku jako kousky křišťálu. To odstavené auto je stále ještě na svém místě, a ti dva lidé pořád na kraji silnice. Jdou těsně vedle sebe, ona má svěšenou hlavu, on ji drží kolem ramen. Usmíření?
Míjíme je a já se zvědavě ohlížím. Všechno je jinak, než se mi zdálo. Ve dlaních ženy je vidět červené světélko. Nese zapálenou hřbitovní svíčku. Společně vytvářejí sousoší Beznaděje.
Jejich kroky směřují k jednomu cíli. Za příkopem svítí do podvečera nový křížek ze syrového dřeva.