reálná...

bylo to jakési zarostlé místo
vesele tam planuly svlačec a kakost
o kus dál rezeda i fiala
v koutku stinném

ležel jsem
snad z rozmaru či únavy
na poloobnažené paži
v rukávu modře kostkovaném

ó přírodo bytí mého
sám je člověk na zemi
volám
a nikdo se neozývá
žiji snad v lukách?

život prý dává slunce
ale když se podívám
jak vyjde
je už samo mrtvé
kromě lidí
a okolního mlčení

pak jsem to zaslechl
neutuchající koncert těch
kdo nežnou ani nesejí
těch co jsou volní jako vzduch
hbitě rozrážený jejich křídly

v tu chvíli každý květ i travina
vydává obětní vůni
o štěstí a blaženosti

ležel jsem
se zavřenýma očima
když mi na ústa dopadl polibek
a hned nato druhý
tak žhavý až sežehl rty
slabě jsem vykřikl
otevřel oči
ale vtom na ně dosedl
mušelínový šátek
zaslechl jsem jen šelest
chvatně se vzdalujících kroků
a zůstal zase sám

strhl jsem keršív z obličeje
políbil jej nadšením
a stěží popadajíc dech
opřen v trávě o lokty
bezděčně zíral před sebe
na vůkolní pahorky
zbrázděné orbou
na vinoucí se řeku
lehce se pářící lesy
na okraji rozpálené oblohy
a do rozbouřeného srdce
se pomalu vkládal klid
snad vyvolaný
slavnostní tišinou přírody

volněji jsem vydechl
s duší sladce znavenou
zdálo se
že něco poodkryla
vylekané srdce
rozechvělé očekáváním
cosi plaše poznávalo
hruď zabolela
jako by ji něco probodlo
sladké slzy vyhrkly z očí

zakryl jsem si rukama tvář
a oddal se nespoutaně
neuvědomělému vznětu nitra
k dosud nejasnému odhalení
své přirozenosti

tím okamžikem odplulo mé dětství