Noc visí nad hvězdami.

Z lesů vytékají stíny dryád a slévají se do moře tanečních figur měsíce. Ten převrhl kalamář a přes celou oblohu se přelívá hutná inkoustová bouře. Zatím není všude. Kradmo po špičkách prstů se plíží z konců Země a čeká, až oko světa unaveně zavře své víčko. Je jako sladký sen, jako slepota, jež přepadne němého. Obtočí tělo a stáhne opaskem ze sametu. Ale jen jemně, tak trochu, aby člověk věděl, že teplé světlo tam stále někde je.

Západ právě krvácí, každý den svádí litý boj s temnotou a pokaždé prohraje. Ustoupí triumfující tmě, ale zase se vrátí. Ráno bude pochodovat s armádou na mlžných ořích přes bitevní pole středem mračen. Lukostřelci vystřelí šípy, jenž prodrou mraky a rozsápají stahující se čerň.

Teď však, jak se zdá, je vše naopak. Stromy povolují své zkřehlé haluze a připravují se k osvěžujícímu spánku. Jen sova se probouzí k lovu. Slunce odešlo panovat jiným světům. Les je tichý a vzduchem se nese výřečná vůně.

Kouř z hořícího dřeva. Řezavé uhlíky praskají, plápolají a svým tancem dávají svému otci slunci sbohem. Nad komíny se rozsvěcují hvězdy a jedna vlasatice si Saturnův prstenec spletla se stuhou do vlasů.

Pro nás je už pozdě.

Je čas spát. Jen šeroslepo. Klekánice jen.