ŽIVOTNÍ SKLEP

Slyším tvé kroky,
cítím tvůj dech,
denně už měsíce, roky,
scházíš za mnou po schodech
do té vlhké kopky,
kde tvář mou krysy zhyzdily.
Od mé temné hrobky,
necháš mě upustit na chvíli
svými něžnými polibky,
svými letmými doteky,
v ten moment chci tě mít navěky,
když bereš si mou nevinnost.
Ty jsi skrýš
a já tvůj host.
V tu chvíli všechno smíš,
chvíle, kdy neřeknu ti dost,
než zase svážeš mé ruce řetězy
oči zakryje páska.
Těžko se tomu uvěří,
že takhle vypadá tvá něžná láska.
Že ten hoch co se mnou snídá,
je ten samý ďábel, co se mnou večeří,
co nahou mě vídá.
Tak nechme už těch her,
každý jsme z jiných sfér
tak sejmi mi pouta,
tys poslal mě do kouta,
sundej mi z nohou provazy,
já nejsem tvoje loutka,
tys ten, kdo životem mě provází
tys na mém těle parazit
tak nehraj na mě žádný cit,
už nemůžu ti uvěřit.
jestli máš v sobě kapku svědomí,
tak tady takhle v podzemí
ty nenecháš mě živou shnít.
A i když nedržíš mě v sklepení,
a je to jen metafora,
není většího utrpení,
než zbavovat se šípu falešného Amora,
než potkat maskovaného netvora,
než cítit že je ze mě mrtvola,
než nehmatat svůj tep,
než okusit životní sklep,
než nenalézat klíč od zamčených dveří,
ty jsi ten, kdo hladinu čeří,
ty jsi to moře rozbouřené,
já jsem ten vor uhnilý,
a v momentě nestřeženém
uteču na chvíli,
abych se nadechla volnosti,
než mě zase svážeš,
abych okusila radosti,
než mi to zakážeš.
Nevím, zda dokážu se odpoutat
od tvých romantických gest,
ač vím, že chceš mě zas spoutat,
já neznám jiných cest,
nechám se zas vést,
nemůžu to snést,
nemůžu se prát,
nechci si už lhát,
je to další lest,
tohle je můj trest…