v mihotavém oparu...

je všechno pozemské
smyslné a prorocké
jako citera

vůně je propašovaná
na sametových poduškách
přelévá se přes mne
jako dotek zahalených ňader

Země se zvolna otáčí
otáčejí se i schody a zábradlí
a s nimi lidé
i uličky podle Euklida
které lze vysvětlit
jen logikou a teorémem

a potom
když jsem v klidu
když pečlivě na nic nemyslím
mívám vidění

je zde kolo
jsou zde ramena
je zde střed
ale uvnitř středu není nic
tudy proudí mazivo
tudy vede hřídel
a já jsem zde
ve středu nicoty
vnímající
úplně vzedmutý
rotující v běhu
všechno ožívá
dostává smysl

jsem člověk
ze starobylé rasy
stojící na kamenné desce
cítím vůni lidí
které jsem potkal
já žil s nimi
a oni žijí ve mně